Stránka:vatra-27-2.djvu/5

Pod nimi utvořil se svah, ssutivá stráň, tvrdá jak dlaň. Od prvních skal až k řece pokryta kamením je bez vody, dnu vyschlého potoka se podobá. A přece na ní roste keř. Je jako poutník po dlouhé cestě nad prázdnou studnou stojící. Je to stráň polední. Slo také tudy jaro. Dmula se řeka a vřela narážejíc do skal. Olšiny podle ní do větrů sely zlatý prach, vzduch plný byl vůní a jako vír, jenž strhne vše co může růst a kypět. Slunce vystouplo si výš a mávlo teple zelenajícím se krajem. I tažní ptáci vrátili se vzduchem plným jasu. Zašumělo to v mízách stromů i řek, i v krvi, míze Života. Polední, ssutivá stráň však zůstala, přes všechno volání i ruch, smutná. Jen keř šípkový, co ve stráni, kdys divnou a přece prostou náhodou se za- chytil, vychvátl do vlahého vzduchu novým prutem. Ratolestí naděje s listy a poupaty, s ostny a odvahou vytrvat v té samotě, v kamení, co po stráni se posunujíc sráželo mu pruty. Vyšlehla ratolest jak plamen zelený. Růžově rozkvetla. Je šípkový keř jak život; má trní, růže. Bodne, až vytryskne krev, a jeho květy voní. K nim přilétají včely a potom těžce vracejí se k úlům. I zde, několik prostých růží vonělo; má chudý keřík také svoje ovoce. Nezralé ještě, zelené. Ale až přijde hodina zrání zkrvaví ty šípky, zkrvaví 1 drobné listy. Snad znovu posune se ssuť, prut ohne k zemi a zasype. Snad s jarem nová přibude haluze. Kdo ví. Těžko je říci, kolik let už nad ním přešlo. Pod kamením tlí několik prutů. Na jeho pahýlech je znát, že mnoho nadějí ssuť srazila a ještě není konec. Šípkový keř snad zapadne. Je ještě několik skal nad strání. I ty jednou oprýskají, rozdrobí se, a potom vyhasne pramen ssuti. Kamení bylo vždycky tvrdé, ale nakonec kyprá zem stala se zněho. Ve skulinách útesů již dávno usadil se netřesk a tařice, co kvete žlutě. Stráň zaroste travou, co ve větru se kývá, po svahu zakotví keře. Pak z jara veselo bude na stráni. Květ a zpěv. Snad borový lesík s břízami se po ní rozroste. Tak půjdou léta jako by kameny na dno hluboké řeky zapadaly. Pod jejich dechem odplavuje řeka hory a nové vyorává. Tu sevřena pří- krými břehy bije do skal, v rovině zas do široka rozlévá své vody, zvolňujíc proud. A slunce svítí, lesy parami dýchají, země se vlní obilím a chvěje se vzduch. V předpoledním horkém slunci chvěje se i keř. Tisíc trnů a několik jen růží dala mu země. Hrst její kořeny svými k obrazu svému proměnil. Slunce je již vysoko, v řece za šíjemi skal víří v nejsilnějším proudu pěna. Je osmahlá jako těla těch, kteří se koupají pod naším táborem. Franta. 19