EPILOG.
V několika letech po založení vudkrafterského hnutí počala rozštěpení a obměny. Jeden přijal činnost, ale držel jako ideál ve Výši tlupy pohraničních rváčů. Jiný mu dal zabarvení vojenské a držel za správný vzor dobrého vojáka. A opět jiný přijal zvyky divochů spíše proto, že byly primitivní; než neznal rozdílu mezi »prostý« a »divoký«. Jiní se pokusili vštípiti do něžných duší krásy altruismu a složité povinnosti občana o mnoho období dříve než byl k tomu zdravý, přirozený čas. Ještě jiný, zmaten vnějším vzhledem, učinil indiánské zvyky a hry cílem veškeré námahy. Jiný použil myšlenky vudkraftu jako masky, aby zakryl, že dělal reklamu průmyslovým a zemědělským školám, po případě svému obchodu. A samozřejmě mnozí, kteří šli »s větrem«, použili naší organisace a činnosti k tomu, aby dělali propagandu církvi neb politické straně.
Vše to jsou slepé a ošemetné zvrhlosti. Jaký div, že zanikají nebo zanikly. Těch něco málo. které trvale rostou, obrátilo se více méně k původní nauce vudkraftu — t. j. k lidství vysoké úrovně, dosaženému následováním téže stopy, která nás tak daleko přivedla na naší cestě.
