Proč maji štiky tolik drobných kůstek a proč kaštan jedlý má bodliny.
V našich hájích kdysi se potuloval velmi nespokojený Ježek[1]. Stále se zlobil. Stěžoval si, že všecko je na světě špatné, až to už bylo opravdu hanebné a Wahkonda, Velký Duch, už toho měl dost a řekl:
»Ty a svět, který jsem stvořil, zdá se, že se k sobě nehodíte. Jedno nebo druhé jest špatné. Bude snazší tebe proměniti. Nemáš rád stromy, jsi nešťastný na zemi a myslíš si, že všecko je vzhůru nohama, proto tě pošlu dovnitř a budeš žít ve vodě.«
A tak byl proměněn v štiku, nepokojnou rybu, která — jak známo — má mnoho drobných kůstek. To je památka po ježkovi.
Pak, když starý Ježek byl proměněn v štiku, mladí hledali svou matku a vylezli na vysoký kaštanový strom, aby se rozhlédli, nepřichází-li. Wahkonda šel právě kolem. I cenili na něho všichni zuby, myslíce, že jsou v bezpečí. Nebyli zkaženi, srdce byli dobrého, ale byli špatně vychováni, ach, tak špatně vychováni, že někteří z nich se bavili a zívali, když Wahkonda se přiblížil. Wahkondovi ale jich bylo líto, když si vzpomněl, že jim vzal matku, a řekl: »Zdá se, že se vám tam nahoře líbí, malí ježíčkové, bude tedy lépe, zůstanete-li tam navždy a stanete-li se částí kaštanového stromu.« A také se tak stalo. Visí plno maličkých ježků na větvích stromů. Jsou ostnatí a naprosto bez způsobů, a přece většina z nich má uvnitř dobré srdíčko.
