Pokračování textu ze strany 157
Vine se kolem kmene, tmavozelené její listy a ty čerstvé světlezelené pokrývají všecky boule a bolesti starého stromu, a jako nerozlučný druh sleduje jeho zrak ke slunci a obloze se obracející, a jde s větvemi jeho až do nejvyšších míst jeho koruny. Je to jediná naše liana, jež bůhví z jak dávných dob zůstala v našem mírném pásmu, dítě tropů, kde vládne celý rok zeleň, pamětník doby ledové, jenž odolal a žije s námi dál, zatím co květena sem přišla od severu.
Vše je na něm tak zvláštní.
V krajinách západní Evropy, kde je podnebí mírnější, kvete právě v prosinci, obět měsíce dlouhých nocí na květný oltář roku. U nás ovšem dříve, ale vždy až pozdě v podzimku. A při tom zelené kvítečky jeho jsou vonné a nabízejí med včelám. Jaká bláhovost! Ale břečtan kvete až v sedmdesáti letech, což vlastně pro něho ještě je mládí, vždyť dosahuje stáří až dvě stě let. Viděli jste už staré břečtany s kmeny jako pěst tlustými?
Sotva najdete rostlinu s tak obrovskou rozmanitostí listů jako má břečtan. Na pníčku jsou srdčité a většinou tří- až pětilaločné, na větévkách květonosných vejčité a zašpičatělé. Na kmenech a zdech jsou malé a řídké a v zimě se zabarvují tu do červena. V korunách stromů jsou husté a vejčité a stále čerstvě zelené.
Břečtan necizopasí. Je to liana, jež na svém sousedu-stromu nežádá než oporu. Vysílá krátké čípkovité kořínky do kůry jeho (nebo do stěny, na níž roste), ale to nejsou kořínky shánějící potravu, jsou to pouze připínací ústroje. A přece strom příliš obrostlý břečtanem zajde — každý živý tvor dýchá totiž kůží a udusí se, když je mu v tom zabráněno!
