Pokračování textu ze strany 13
… básnické moudrostí, Mnohé z těchto veršů přešly v poklad národní životní filosofie, mnohé pilně bývaly i ještě bývají vtloukány jako zlatá zrnka do hlav školních dětí s takovým úspěchem, že by se v naší vlasti stíží našel člověk, aby mu bylo neutkvělo alespoň jedno zrnéčko Kollárovy básnické moudrosti v paměti. Milionkrát byl v českých vlastech ohnivě recitován zejména tento hexametr z pádného, kovového předzpěvu „Slávy dcery“: „Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou!“
Nuže, myslím, že se to týká také svobody medvědu. Nezní to příliš podivně, po medvědím? Je to prostě nedomyšlení idey svobody, omezujeme-li svobodu pouze na sebe samotné. To nejde osobovat si ji jen pro sebe, po příkladu starých národů, Řeků a Římanů, a zotročovat ostatní členy pospolitosti životní: národ skutečně svobodný musí usilovati o svobodu všech. To se nevztahuje pouze na lidi, ale na všecky živočichy, kteří právě činí pospolitost živých tvoru. To není přecitlivělost, ale pouze starost o to, aby dobytá svoboda se nepokazila, nebo dokonce nezhynula přimíšením prvku nespravedlnosti a útisku, Nedostatek úcty ke kterékoli svobodě, tedy také k svobodě těchto medvědů, nebo stehlíka v kleci, musí konečně vésti k nedostatku úcty pro svobodu vlastního bratra, neboť nespravedlivost sebe nepatrnější, jedenkrát spáchána se ihned rozšiřuje veškerým životem jako nebezpečná nákaza: včera to byla nepatrná jiskérka, pozítří je to již sesnětivění celého organismu.
Mohlo by to vypadat jako fantastičnost a politování hodné škarohlídství — ano, u každého jiného národa, jen právě u nás ne, kde z dějin tak mohutně zvučí idea spravedlnosti, a na výlučné spravedlnosti vybudované svobody. Každý jiný národ mohl by snad popírat nutnost takové svobody, jen náš národ jediný nikoliv, neboť by tím popřel vlastní smysl svého bytí. Všichni naši vynikající myslitelé co učitelé národa mluvili nám důtklivě o spravedlností a o svobodě na ní postavené, jako o opravdových základech našeho bytí, naše největší doba dějinná — husitství — ve své vnitřní podstatě není ničím jiným, než velikým úsilím celého národa uskutečnit tyto myšlenky. Kdo z nás Čechu jednou dost hluboce pochopil tento vlastní smysl našich národních dějin a pravého poslání našeho národa v životě lidstva, ten nikdy nemůže přisvědčiti sebe nepatrnějšímu, vědomě dopouštěnému prvku nespravedlnosti v národním životě, neboť každá, sebe menší vědomá a chtěná nespravedlnost skrývá v sobě nebezpečí velkého zla, a už v nejmenší dávce obsahuje zásadní popření základní idey češství. Musí býti snahou našich duchovních vůdců a učitelů, dnes jako včera, aby odstraňovali z našeho života každý atom nespravedlnosti, ať vůči komukoliv, a aby nepřihlíželi trpně a mlčky k žádnému zjevu nespravedlivému, „Minima non curat preetor” říkalo se ve starém Římě (o malichernosti správce města se nestará) — zcela opačně má být u nás: právě těm nepozorovaným maličkostem šedivého denního života věnujme zvýšenou pozornost, neboť právě z těchto opomíjených maličkostí sbírá se hnisavý jed, který konečně ohrozí sám národní život.
Tedy co dělat? Již napřed slyším posměšnou otázku pohodlných, kteří se nedají vyrušit z klidu žádným morálním vrtochem: ..text pokračuje
