STOUPÁNÍ NA HORU.
Daleko v našem jihozápadním kraji jest indiánská vesnice a vysoko z pouště za ní ční velká hora. Bylo považováno za velký skutek slézti horu, takže všichni hoši ve vesnici byli žádostivi tak učiniti. Jednoho dne náčelník řekl: „Nuže, hoši, můžete všichni jíti dnes se pokusiti slézti horu. Vyjděte ihned po snídani a jděte každý tak daleko, jak budete moci. Pak, až budete unaveni, vraťte se, ale každý mi přineste větvičku z místa, odkud se vrátíte.”
Odešli, plni naděje, každý se domnívaje, že jistě dojde vrcholu.
Ale brzy tlustý, zavalitý hoch pomalu se vracel a v ruce nesl náčelníkovi větvičku kaktusu.
Náčelník se usmál a řekl: „Chlapče, ty jsi se nedostal ani k úpatí hory; přešel jsi jenom poušť.”
Později druhý hoch se vrátil. Nesl větvičku šalvějového keře.
„Ano“, řekl náčelník, „došel jsi k úpatí hory, ale nelezl jsi nahoru”.
Následující měl větvičku osiky.
