PĚT LET PRAŽSKÉ JEDNOTY.
Slyšte! Ze zrnka vzroste klas, tak je s celým životem. Bylo to v máji 1919, měsíci jara a krásy, a tu byla stržena malá hrstka hochů junáctvím.
Býti všem užitečným, milosrdným a pro radost, jak krásné! Hoši se shodli a nazvali se „Dětmi Ostražitosti“ a Jarku zvolili vůdcem. Potom Lumír si zřídil družinu zcela malých chlapců, tak pomalu rostli a co přibývalo povídek do kroniky a jak krásných! Toho roku na podzim na návrh Jarky stali se Psohlavci. Současně stal se Lumír vedoucím všech. Scházeli se u Bengála a často u Jarkova tatínka, jenž byl otcem všech. Jak je hřejivá vzpomínka na večer 28. října 1920, kdy vzpomínali prvého výročí. Tehdy Lumír přečetl svou prvou básničku. V lednu jim starosta Obce Psohlavců získal klubovnu v Křižovnickém klášteře. Tam bylo jako v úle: shon, život, křik, zpěv den co den; Na sklonku týdne každý rozběhl se ven — do lesů, k řekám a červené ohníčky v tmavých nocích značily, kam se rozdrobil celý ten roj. Lumír opěval tu dobu veršem i prosou a zachoval nejvíc vzpomínek. Tehdy rozhodl se obětovati na vždy pro krásu a jasný život. Dosud pracovali s Lumírem Bengál, Veverka a Pepa, ale záhy přidalo se k nim mnoho hochů a s nimi přišli i Jeník-Vorlík, Medvěd, Kaj a Jirka-malíř. Rostli jsme, rostli a do jara 1920 vzniklo 6 oddílů se 160 hochy.
Sestra Milka Holubice zřídila v témž čase sesterstvo 30 děvčat. Vzpomínka na ně je světlým paprskem dívčího hnutí jednoty. Tak jsme mezi jinými poznali Jiřku, usměvavou Elu, Věru Cikánku, Mílu, Jožku a Jarču. Nikdo z nás nezapomene na jejich listopadovou besídku s tanečky podle s. Zimmelové, ani práce Filipky tu nelze nevzpomenouti. Ten jejich tábor na Kamýku byl nejlepším té doby. A tehdy dívčích táborů bývalo u nás poskrovnu...text pokračuje
