Helen Hunt Jackson

Z thewoodcraft.org
Verze z 9. 6. 2022, 17:25, kterou vytvořil Keny (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Helen Hunt Jackson (⁕ 15. října 1830, Amherst, Mass., US – † 12. srpna 1885, San Francisco, Cal., US) používala též literární pseudonymy: H.H., Saxe Holm, Marah, NoName, Rip Van Winkle.

Kořeny

Narodila se jako Helen Maria Fiske, dva roky po sňatku rodičů, reverenda Nathana Welby Fiske (17.4.1798 Weston, Middlesex, Mass. – 25.5.1847 Jeruzalém, Palestina) a Debory, rozené Waterman Vinal (1802 Weston, Middlesex, Mass. – 19.2.1844 Amherst, Hampshire, Mass.).

Její otec promoval roku 1817 v Dartmouthu a rok vedl akademii v Newcastle, Mass. Pak byl pozván aby působil jako vychovatel v Dartmouthu. Roku 1823 absolvoval v Andoveru teologický seminář, byl vysvěcen a odjel do města Savannah v Gerogii, oby obracel k víře odpadlíky. Po roce přijal nabídku na místo profesora latiny a řečtiny v Amherstu. Kromě toho vedl i literární oddělení.[1]

Tam poznal její matku, která byla na svou dobu velmi vzdělaná. Vzali se 20.10.1828 v Amherstu. Helen nebyla jejich prvním, ani jediným potomkem. Ale na rozdíl od chlapců přežila, stejně jako její mladší sestra, Ann Scholfield Fiske (25.12.1834 Amherst, Hampshire, Mass. – 30.3.1915) první rok života.

Oba rodiče dbali na její vzdělání, ale měli tuberkulózu a zemřeli dřív, než dosáhla plnoletosti. Jako první zemřela matka. To měla Helen 14 let. A otec, který nejspíš doufal, že bůh učiní zázrak když navštíví Jeruzalém, odjel roku 1846 do Palestiny, kde také zemřel. Helen zatím pokračovala ve studiu na soukromých školách až do svých 20 let.

Poezie hojí žal

Roku 1852 se provdala za poručíka americké armády Edwarda Bissela Hunta začala žít životem manželky důstojníka. Z tohoto svazku se narodili dva chlapci, ale pouze jeden přežil dětství. Roku 1863 ovdověla, poté co její manžel zahynul při testu nového vynálezu – torpéda. A o dva roky později, zemřel i její druhý syn.

Aby zaplašila svůj žal, začala psát poezii. Její básně, zaujaly vlivného bojovníka za ženská práva [ Thomase Wentwortha Higginsona], který se zasadil o jejich publikování na stránkách různých časopisů.

Ač byly zpočátku některé básně poněkud sentimentální, a tématicky monotónní, napsala i verše, které mají i dnes svou kvalitu, z hlediska práce s jazykem – Veršů (1870) a Sonetů a lyriky (1886). Záhy získala široký okruh čtenářů a dočkala se pochvalné kritiky dokonce i od Emersona.

Nový muž

Začala vydělávat dost na to, aby mohla začít cestovat a přijít tak na jiné myšlenky. Proto nepřekvapí, že její první prózou byly cestopisy. V nich odhalila svou všímavost a smysl pro detail, ať už šlo o popis výzdoby interiéru, nebo přírodní scenérie. Psala i o zajímavých lidech, s nimiž se potkala, a to způsobem, který odrážel silný vliv otcovy výchovy k morálce.[2]

V zimě roku 1873 pobývala v Colorado Springs, kde se seznámila s Williamem Sharplessem Jacksonem (1836–1919). Byl to kvaker, který se narodil a vyrůstal v Chester County v Pensylvánii. Vyučil se zámečníkem ve Wilmingtonu, Delaware a následujících šest let se věnoval obchodu se dřevem a výrobou povozů, po který byla velká poptávka ze strany nových přistěhovalců co táhli na západ. Pak začal pracovat pro železniční společnost Lake Superior and Mississippi Railroad Company v Duluthu. Roku 1871 se přestěhoval do Colorada, kde se aktivně podílel na založení města Colorado Springs. Díky práci pro železnici, se poznal s Williamem Jacksonem Palmerem, který ho přetáhl do železniční společnosti Denver and Rio Grande Railway Company, do funkce tajemníka, který měl na starosti finance (1872). S penězi to očividně uměl, protože roku 1873 založil banku v El Pasu (pozdější El Paso County National Bank) a První národní banku v Colorado Springs. A možná to byl vliv jeho nové známosti, co ho přivedlo na myšlenku, založit v Colorado Springs také vysokou školu – Colorado College byla založena roku 1874.

Po dvou letech známosti se za něj Helen provdala (1875). Bohužel na další děti už byla příliš stará.

Dál pokračovala ve psaní a začala psát i beletrii. Pod pseudonymem Saxe Holm vzbudila pozornost dvěma sériemi povídek (1874 a 1876) a napsala i dva romány, „Mercy Philbrick's Choice” (1876) a „Hetty's Strange History” (1877), pod pseudonymem No Name. Hlavní postavy jsou vždy silné ženy, které se potýkají s životními komplikacemi, které jsou způsobeny láskou, nemocí nebo smrtí, a řeší svou zodpovědnost vůči rodině. Například její hrdinka, Draxy Millerová, zařídí odchod svého nemocného otce do důchodu, provdá se za faráře a po jeho smrti převezme jeho farnost, za všeobecného souhlasu farníků.

Její manžel rok po svatbě odstoupil z funkce ve společnosti Denver and Rio Grande Railway, a dál se věnoval pouze financím a správě Colorado College.

Helena milovala děti, a její nenaplněná rodičovská láska se odrazila v knížkách pro děti. V knize Bits of Talk in Verse and Prose for Young Folks (1876) a Nellie's Silver Mine (Nellin stříbrný důl, 1878) kde do příběhu o neselhávající hodné a vynalézavé Nellie a jejím poněkud malicherném bratru-dvojčeti promítla své první dojmy z Colorada, ještě převládají didaktické odbočky, ale její příběhy o kočkách, zejména Dopisy od kočky (1879), pobaví i dnes.

Poslání

Roku 1879 se setkala se Suzette "Bright Eyes" LaFlesche, indiánku z Omahy, která jí popsala jaké křivdy, musí snášet původní obyvatelé Ameriky. Její cit pro spravedlnost, který v ní vypěstoval její otec, vyvolal spravedlivý hněv, a se zápalem abolicionistů se rozhodla bojovat za původní Američany.

Právě tehdy vytvořila své nejsilnější dílo, ve kterém otevřeně, bez jakýchkoliv pseudonymů, prezentovala své názory. Faktografickou knihu Století hanby (A Century of Dishonor, 1881), kde soustředila ty nejkřiklavější případy americké historie, dokumentující ohavnosti páchané s požehnáním vlády spojených států na indiánských kmenech. Je to obžaloba americké vlády a obyvatelstva USA, které jí k tomu dalo svým mlčením souhlas. Její kniha povzbudila bojovníky za práva indiánů a naopak rozzuřila kritiky, co její knize vytýkali nedostatek objektivity.

Její reakcí na tuto kritiku bylo rozšíření vydání o zprávu z roku 1883, kterou sepsala ve spolupráci s Abbotem Kinneyem přímo pro americké ministerstvo vnitra.[3] Jejich úkolem tehdy bylo zjistit aktuální situaci indiánů z kalifornských misií, vysídlených do rezervací. Nedostatečná publicita této zprávy pro ni byla důkazem, že neutěšená situace domorodců je důsledkem toho, že se vládní dokumenty dostávají jen k omezenému okruhu lidí.

Ramona

Krátce po sepsání této zprávy, byl v březnu 1883 před zraky své ženy Ramony Lubo[4] zastřelen 5 ranami z revolveru ráže .22 bílým honákem Samem Temple za údajnou krádež koně její manžel Juan Diego.[5] Její příběh inspiroval Helen k románu Ramona (1884). Jeho hrdinkou je dívka vychovaná na španělské haciendě, poloviční indiánka, která uteče s indiánem a spolu s ním se zažívá na vlastní kůži předsudky a důsledky pozemkových podvodů.

Ačkoliv byl její romám velmi populární[6] se politika vůči původním obyvatelům Ameriky příliš nezměnila.

Století hanby

Roku 1884 její manžel založil další banku (Denver National Bank) a v témže roce vyhlásila společnost Denver and Rio Grande Railway bankrot a okresní soud ho jmenoval, jakožto bývalého manažera firmy správcem konkurzní podstaty.

O šest let starší Heleně bylo 54, když utrpěla ošklivý pád a lékaž zjistil, že jeho příčinou bylo pokročilé stadium rakoviny. Helen, kterou trápilo, že nemohla svému muži dát potomky z obavy o jeho další osud se domluvila se svou mladší sestrou, že odkáže svůj majetek její dceři Helen Fiske Banfieldové[7], pokud si po její smrti postará o jejího muže.

Ani na smrtelné posteli ale nepřestala s bojem za práva indiánů a napsala osobní dopis prezidentu Grover Clevelandovi, ve kterém ho prosila, aby napravil křivdy spáchané na této rase. Zemřela v srpnu 1885. V kondolečním dopise jejímu muži napsala básnířka Emily Dickinson, její přítelkyně, její odpověď z posledního dopisu co jí napsala. Emily ptala, jestli může chodit a Helena jí na to odepsala: „Mohu létat”.

Její muž se rozhodl pokračovat tam, kde přestala. Opakovaně tak vycházela až do jeho smrti kniha Století hanby, a také práce, které za jejího života nevyšly. Starala se o něj – jak bylo domluveno – neteř, kterou si o čtyři roky později (1888) vzal. Měl 52 let, ona 19 a bylo jim dopřáno pouhých 11 let společného soužití. Ale než zemřela, porodila mu sedm dětí.[8]

Po její smrti (1899) mu pomáhala s výchovou dětí (až do své vlastní smrti roku 1903) nejmladší neteř jeho první ženy, Edith Colby Banfieldová. A když umřela i ta, nezbylo než najmout chůvu, Doru Jones.

Roku 1911 William S. Jackson na své funkce v obou bankách rezignoval a dál se věnoval až do své smrti pouze správě vlastních investic do nemovitostí, dolů, a nejrůznějších obchodním podniků, které udělal během 70. a 80. let 19. století, kdy města na západě díky přílivu přistěhovalců z Evropy prudce expandovala. Zemřel těsně po první světové válce (1919) v 83 letech. Svou první ženu přežil o 34 let.

V té době již za něj převzal pochodeň, kterou zapálila jeho první žena Ernest Thompson Seton, z její knihy Století hanbě hojně citoval ve své knize The Book of Woodcraft.

Její dílo z pohledu literární vědy

Navzdory sentimentalitě většiny svých děl byla Jacksonová v literárních a indiánských reformních kruzích své doby velmi uznávaná a její smrt na rakovinu v roce 1885 byla upřímně oplakávána. Její posmrtně vydané povídky se vracejí k východní tematice, a i když postrádají žár jejích indiánských děl, zůstávají zajímavé pro své silné, nezávislé ženské postavy, jako je Sophy Burrová v povídce Zeph (1885), Victorene a Little Bel v povídkách zařazených do sbírky Between Whiles (1887) a Pansy Billingsová a Popsy (1898).

Ačkoli většina moderních kritiků Jacksonové vyčítá zjevnou sentimentalitu, její díla jsou důležitá jak jako ukazatel vkusu své doby, tak pro své zaměření na ženy, které jednají a rozhodují o svém osudu. Manželstvím jejich příběhy nekončí; Jacksonová ukazuje, jak se vyrovnávají s vdovstvím, chudobou, nevěrou a prací. Prezentace původních obyvatel Ameriky v jejích dílech si zaslouží určitou kritiku pro svůj příklon k "ušlechtilým divochům" a implikaci indiánské pasivity, ale při jakémkoli hodnocení je třeba vzít v úvahu cíl jejího psaní, tedy oslovit a vyburcovat bílé publikum náchylné k takovým stereotypům. Čtenáři mohou nad Ramoniným osudem plakat, ale přesto na ně musí podvědomě zapůsobit síla jejího cíle.

Tvorba

Bathmendi: A Persian Tale (1867). Bits of Travel (1872). Bits of Talk about Home Matters (1873). Saxe Holm's Stories (Series 1, 1874). The Story of Boon (1874). Bits of Travel at Home (1878). Saxe Holm's Stories (Series 2, 1878). Mammy Tittleback and Her Family (1881). The Training of Children (1882). Easter Bells (1884). -- Glimpses of Three Coasts (1886). The Procession of Flowers in Colorado (1886). My Legacy (1888). A Calendar of Sonnets (1891). Poems (1891). Cat Stories (1898). Father Junipero and the Mission Indians (1902). Glimpses of California and the Missions (1902).

Odkazy

  1. ↑ Zdroj: Appletons' Cyclopedia of Amerian Biography, 1600 - 1889, Vol. II
  2. ↑ O tom, jaký byl její otec existuje písemné svědectví – Humprey, H.: Memoir of Rev. Nathan W. Fiske. Amherst: J.S. and C.Adams, 1850.
  3. ↑ https://hdl.handle.net/2027/hvd.32044013667357?urlappend=%3Bseq=3%3Bownerid=4040680-9
  4. ↑ Ramona Lubo (1865 – 20.7.1922) – https://en.wikipedia.org/wiki/Ramona_Lubo
  5. ↑ Podle Ramony si její muž v městečku San Jacinto spletl koně. Sam Temple se u soudu hájil tím, že ho zabil v sebeobraně, protože šel na něj s nožem. A jelikož to bylo tvrzení proti tvrzení, byl osvobozen. – https://www.pe.com/2020/07/30/the-sad-story-of-the-woman-known-as-the-real-ramona/
  6. ↑ Vyšel ve více než 300 reedicích. A jako motiv posloužil již roku 1910, kdy podle něj natočil 17 minutový němý film D. W. Griffith. Tříhodinová filmová verze z roku 1916 musela být proti verzi z roku 1910 utrpení, protože byl film stále němý. Naopak verze z roku 1928, která na rozdíl od románu končí happy endem byla velmi populární – zajímavostí je, že se jediná kopie této verze na světě dochovala ve filmovém archívu v Praze. Zato barevná, zvuková verze z roku 1936, byla natolik sentimentální, že byla jedním kritikem dokonce označena za „špatný vtip”. Naposledy použili tento román jako předlohu roku 1946 v Mexiku, kde byl tento román velmi populární, ovšem filmová verze byla absolutním propadákem. Nicméně roku 2000 v Mexiku po tomto románu opět sáhli, když hledali námět pro telenovelu. – https://en.wikipedia.org/wiki/Ramona
  7. ↑ Mladší sestra Heleny Hunt Jackson, Anna, se provdala dva roky po ní – 28.10.1854 v Charlestownu, Mass., za Everetta Culley Banfielda (19.9.1828 Wolfeboro, New Hampshire, USA – 15.11.1887) a porodila mu 7 dětí. Dva syny: Richarda (15.11.1855 – 13.9.1920 Boston) a Nathana (15.11.1860 – ~1920). A pět dcer. Nejstarší Anna Fiske Banfield (8.7.1857 – 30.3.1915) v té době již byla provdaný za … Davenporta ale mladší, 26 letá Helen Fiske Banfield (23.5.1859 West Roxbury, Mass. – 18.10.1899 Colorado Springs, Colorado) byla stále svobodná. Mimo ně měla ještě Mary Chapman Banfield (27.7.1865 – 9.6.1937) provdanou Avery, Abie Banfield (1867–1927) a nejmladší Edith Colby Banfield (14.2.1870 – 31.3.1903 Colorado Springs).
  8. ↑ William S., Helen, Everett, Roland, Edith, Gardner a Margaret (zemřela v devíti měsících).
Citováno z „https://www.thewoodcraft.org/wiki/index.php?title=Helen_Hunt_Jackson&oldid=67467“