Kategorie:Kmen Černých Havranů (Praha)

V roce 1946 byl založen kmen Černý Havran v Praze (náčelník Milan Zahradník – Havran). Na podzim 1947 (po Čotokvě a táboře) odchází Havran a vedení kmene se ujímá nakrátko Jan Paukert - Medvěd. Od roku 1948 kmen vede Jan Kamenický - Had.

Zatímco většina woodcrafterských kmenů po zániku LČSW postupně ukončila činnost, pražský kmen Černých Havranů ještě několik dalších let čile funguje. Důvody byly dva: relativně nízký věkový průměr chlapců a nadšený mladý náčelník Had. O třicet let později vzpomíná: Tábory na Belé čili Hřmící řece pod Kriváněm v letech 1951–53 v měsíci srpnu byly pro všechny zúčastněné nezapomenutelným zážitkem. Míval jsem tam asi 7–10 chlapců ve věku 11–15 let, ale kromě nich se k nám přidávala pravidelně řada starších přátel – táborníků, aspoň na nějaký den či týden (Ink, Vlk, Dimír, Atahualpa) a řada mladších. Kmen, který jsem vedl (byla to spíše větší družina) se jmenoval Černého Havrana.

Tábořiště leželo přímo na Belé, asi 1 km pod Podbanskem. Po prvním roce rozhodl jsem se tábořit na levém břehu řeky, kde nevede sil-nice a byli jsme dokonale izolováni od lidí. Dnes se již v těch místech absolutně nikde nedá tábořit. Tábořiště bylo překrásné, dá se říci dokonalé, nyní už to mohu prohlásit. Suché loučky, mezi nimi skupiny smrků, úplně čistá, silná řeka s hlubokými tůněmi, dle libosti dřevo, týpiovky, čačina, výhled na velehory, které byly pohodlně dosažitelné pěšky. Tábořili jsme v týpích a předností táborů byla táborová technika. Byli jsme tři, nejvýše čtyři v týpí, měli jsme udělané, sroubené po-stele s čačinou kolem ohně, jednoduchou střechu nad kuchyní, sroubený stůl a podsadu pro zásobní stan. Celý tábor byl vybudován bez jediného hřebíku. Chlapce jsem měl vycvičené, stavba nám netrvala déle než 2–3 dny. Nesmím zapomínat na táborový kruh, kde jsme mívali náramný totemový kůl a sedátka. Program: studium přírody, nejvíc botanika, ptáci, drobní savci (to tam byl jeden specialista, hlodavce mu lovila táborová kočka), vycházky a výlety do hor, individuální (neměl jsem tenkrát moc rozumu) i v celé skupině. Horolezectví – měli jsme kompletní výzbroj na túry 3–4 stupně, včetně skob a karabin. Chlapci byli vycvičeni, nejlepší výstup jsme absolvovali na severozápadní stěnu Kriváně. Probíhala lukostřelba s vlastní výrobou šípů, rukodělné práce: drobné předměty z kůže, tašky z kůry, vyřezáváni – to hlavně za deštivých dnů a kreslení. Nováčkové absolvovali 12 zkoušek „zasvěcovaní stopy“, které jsem si pro své potřeby poněkud, upravil a zpřesnil. Mnoho času a úsilí zabral chod tábora, především zajištěni stravy. Většinu potravin (mouka, těstoviny, luštěniny, konservy) jsme si odeslali předem z Prahy, zásobování tam bylo tenkrát mizerné. Chleba jsme se naučili péci sami, v přírodní peci. To byla nutnost, jinak bychom byli o hladu. Za jídlem jsme konali namáhavé výpravy na kolech.

S mým odchodem na vojnu (1953–1955) kmen nezanikl, přeskupil se a přetvořil, ale tábory skončily. Ještě jednou jsem se pod Kriváň vrátil na své staré místo, pomáhal jsem tam Vláďovi Kopřivovi vést turistický oddíl (1957). Program tábora doplňovaly ještě písně naše a indiánské, indiánské tance, hry: Miše-mokwa, hu-tu-tu, honby za pokladem.

K vybavení tábora patřila "sauna" či spíš parní lázeň z rozpálených kamenů. Dodržovali jsme všechny zvyky a tradice, měli sněmy, plnili orlí péra, čtení zákona, ranní a večerní píseň, ranní pohovory…

Nevím, jestli by se dnes někde v republice našlo takové tábořiště, aby se na něm smělo tábořit a nebyli tam dotěrní lidé. Čas se nevrací, něco odchází pryč bez návratu.^[1]

Tolik vzpomínky Jana Kamenického – Hada na tábory s kmenem Černých Havranů. Bohužel kronikové zápisy se již v 50. letech nevedly, a tak nám nezbývá, než i nadále čerpat ze vzpomínek pamětníků. Přesto si dovolím z kroniky Černých Havranů za období 1946–1950 alespoň vypsat některá jména a přezdívky členů kmene: Vladimír Kroupa – Kulich, Josef Máša – Sob, bratři Válkové, František Karfík – Ježek, Jiří Čech – Pískle, Jiří Vavák, Láďa Kovář, Karel Antropius, Jan Vavák, Vladimír Perout – Žluťásek, Petr Korba – Ťuhýk, Jiří Hrůza, Václav Říha, Jan Kozák – Šíp, Bohouš Urbánek – Bobi, Vojtěch Cepl – Delfín, Procházka – Vlček, Durda – Datel, Sochovský – Sysel, Prášek, Žluva, Erlík, Zajíček, Lasička, Kofroň, Žoužle, Pajda, Zrzek, Lišák, Bobr… ^[2]