Bohumil Linhart - Vydra
Bohumil Linhart - Vydra (⁕ 8. srpna 1929, Praha – † 8. května 1945, Praha) , byl členem woodcrafterského kmene Šelem, který vedl Ivan Novák - Jezevec. Míla měl přezdívku Vydra a k lesní moudrosti jej přivedla starší sestra Zářka a švagr Vladimír Šilhan - Katug. Nejbližším přítelem Vydry byl Jan Kamenický - Had (tehdy s přezdívkou Lasička), jehož maminka si v deníku z té doby poznamenala: Nad Prahou jsme viděli třebas několikrát za den cizí letce, jak s německými letadly svádí vzdušné souboje. Jenda sám viděl, jak nad klecanským letištěm padalo hořící letadlo. Spolu s dalšími hochy chodil s oblibou na střechu na terasu, odkud bylo vidět, jak se letadla potýkají. Byla to napínavá podívaná a člověk si musel připomínat, že to není hra, že tu jde do tuhého, a že by i nám něco mohlo spadnout na hlavu. Tehdy se Jenda velmi spřátelil s Mílou Linhartem, který byl také členem vudkraftu. Hoch bystrý a obratný, všechno dovedl spravit a udělat. Studie mu příliš nešly, a protože jeho otec měl kavárnu, byl Míla pikolíkem v Ambasadoru. Jak měl volno, hned k nám zaskočil a něco s Jendou na truhlářské hoblici kutil. Když byl u nás 3. května naposled, zle si popálil ruku, protože chtěl hochům ukázat bengál do divadla.
Pátého května byli hoši ještě ve škole pro úkoly, před polednem přišel k nám Ivan a říkal, že na Vítězném náměstí viděl už československý prapor. Den před tím už odpoledne lidé začali sundávat a zamazávat německé nápisy. Večer jsme se šli podívat na náměstí a viděli jsme, jak Němci celkem trpně k tomu přihlížejí a dovolují, aby lidé krmili ruské zajatce a dávali jim cigarety. A tak v sobotu v poledne jsme i my honem vyndali praporky, které jsem už 1. května našila a už v rádiu hlásili obnovení Čsl. republiky, lidi na ulicích volali, jásali, někdo dal do oken amplión, hrál hymny a fanfáry z Libuše. Tramvaje jezdily bez německých nápisů, lidé mávali praporky a pospíchali domů, jiní zas vybíhali před domy, a tam si blahopřáli a radovali se, ale netrvalo to dlouho. Z rádia ozval se hlas volající o pomoc k rozhlasu. Na ulicích se objevili Němci s puškami připravenými ke střelbě. Rychle projela obrněná auta, ozvala se střelba. Rázem byly ulice prázdné.
U našeho domu padla první oběť, náhodný chodec A. Antoš, spěchající domů do Šárky, byl zasažen kulkou a zhroutil se u schodů s kyticí šeříku v ruce. Nastaly tři dny drásavé nejistoty. Hned odpoledne přijely do naší ulice tanky a zahájily palbu na blízkou „Sladovnu“, kde bylo velké skladiště zbraní a které se hned v poledne zmocnili naši lidé „cihelňáci“. Okna se třásla, ale po chvíli Němci otočili a odjeli.
Na ulicích rozdávali Češi lidem ruční granáty a pancéřové pěsti. V noci bylo slyšet střelbu na ulicích a rádio hlásilo stále boje. Brzy ráno, asi v 5 hodin, přišel pan učitel Hnitka, abychom šli stavět barikádu podle rozkazu. Šli jsme (táta, Jenda a já), podávali jsme dlažební kameny, a za hustého deště jsme je rovnali. Tak, blízko našeho domu, vznikla široká a pevná barikáda, hájená našimi vojáky z blízkých důstojnických domů. Také několik partyzánů v tropických oblecích a helmách se tu objevilo.
V noci z neděle na pondělí bylo slyšet hodně střelby, neboť se bojovalo v Bubenči u nádraží. Z rádia se ozývaly výzvy a volání o pomoc. V pondělí odnesl táta zastřeleného pana Antoše na hřbitov. Měli jsme o něj starost, ale šťastně se vrátil. V pondělí i v úterý byly na ulicích slyšet přestřelky. Pak v úterý večer ohlásilo rádio, že Němci kapitulovali. Jsme opět svobodni! Ať žije naše republika!
Později jsme se dozvěděli smutnou zprávu: Jendův nejlepší kamarád Míla byl zastřelen na barikádě![1] Statečný Vydra padl 8. 5. 1945 v Celetné ulici před domem č. p. 556, bylo mu necelých šestnáct let… [2]
- ↑ Marie Kamenická: Deník mého syna Jendy 1930–1961, archív rodiny Kamenických
- ↑ https://www.digitalniknihovna.cz/dsmo/view/uuid:ab7aaa4a-bdd2-11e9-9cb5-2a2ae2dbcce4?page=uuid:36f84618-bdd3-11e9-9cb5-2a2ae2dbcce4&fulltext=linhart
