Pokračování textu ze strany 113
Slyší jen údery kladívka uvnitř piana, bzukot rozechvěných strun a prudké, nesouvislé tóniny. Dokud se nenaučí nevšímati si těchto hlučících zvuků, nedovede rozeznati nejobyčejnějšího tónu. A i tehdy, když mu zahrajeme jeho písně nejprostším způsobem, neuspokojí ho. Jeho ucho totiž postrádá toho, co slyšelo ve sborovém zpěvu jeho lidu,
a co činí jeho melodii, jak on říká »přirozenou«. K tomu přistupuje naprostá změť rytmů,
které se zpívají jeden do druhého; zvláštní modulace melodií; záliba ve sborech zpívají-
cích závěr docela krátkých písní a používání jistých harmonických relací, jež nám připadají tak podivnými u moderní romantické školy.
Ježto tyto melodie jsou spontánním výrazem lidu postrádajícího jakékoli hudební theorie či dokonce notového písma, osvětlují strukturu, vývoj a volnost přirozeného výrazu v hudbě.