Pokračování textu ze strany 17
… na čerstvě posečenou trávu rozestřenou po zemi. A nedaleko byly nádoby s kvasem, dřevěné talíře a kostěné vidličky. Náčelník byl vyzván, aby vykonal obvyklé posvátné obřady před jídlem. A všichni válečníci se shromáždili u ohně, toužíce dychtivě po jídle. Na znamení náčelníka každý muž sklonil hlavu a nastalo ticho. Ani vánek se ve vzduchu nepohnul. Občas bylo slyšeti vzdálené zavytí šedého vlka, nebo výkřik stepního ptáka vyplašeného z hnízda kojotem. Kromě zvuků a praskání ohně panovalo vůkol naprosté ticho. Válečníci vyslali své tiché prosby k Wa-kondovi, síle pronikající všemi věcmi. Náčelník pozdvihl hlavu, načež s hromady masa vzal jeden kus a pozdvihl jej k obloze jako oběť oné tajemné mocnosti, když ticho i obřad byly náhle přerušeny hlasem propuknuvším v píseň, kterou ozvěna vrchů a údolí mnohokráte opakovala.
Každý válečník se bezděky chopil luku. Náčelník, ustavičně bdělý, zašeptal ostře: »Oheň, oheň!« V okamžiku čilé ruce zarývaly hořící polena do země. Náčelník rozdílel spěšně rozkazy; a válečníci s tlukoucím srdcem jali se obkličovati místo, odkud podivné zvuky vycházely. Hlas zpíval dále. Kruh se súžoval, až se před postupujícími válečníky zarýsoval matně strom. Teď záhadný zpěvák nemohl nikam uniknouti, ale přes to zpíval dále. Nyní bylo již strom jasně viděti. Píseň skončila ..text pokračuje
