Pokračování textu ze strany 100
Tři náčelníci tiše vyslechli tuto větu a odešli pak bez otálení zpět do svého vězení v baráku řadou vojáků.
Nehledě k jeho nelidskosti, byl Wesselsův rozkaz špatnou politikou. Hlad dohání nejtupěji k násilí. Pak na doplněnou bídného stavu Indiánů, byli všichni skoro nazí. Žádné šaty jim nebyly přiděleny od jejich zajetí, a byli oděni pouze cáry přikrývek a kusy stanového plátna. Dodávky oděvů byly poslány na Indiánskou kancelář, avšak nikdo nic nedostal.
Tak polonahý, bez potravy a ohně, hladověl tento ubohý lid a třásl se zimou pět dní a nocí, ale bez jediné myšlenky podrobení se!
Kapitán Wessels poslal tlumočníka, aby navrhl, že děti budou poslány pryč a nasyceny, ale oni odepřeli, řekli, že raději zemrou pohromadě, Pět dní a nocí barák ozýval se řevem, hroznými Zpěvy Smrti. Bylo jasno, že se odhodlali zemříti. Seslábli úplně, poněvadž krutá zima a hlad je trýznila, úplně, jen ne na duchu.
Ráno. devátého ledna, pátý den jejich nuceného postu, kapitán Wessels opět sezval Tupého Nože, Starého Havrana a Divokého Kance na radu.
Jenom poslední dva přišli.
Tušíce násilí, Indiáni nedopustili, aby starý jejich náčelník opustil barák.
Když byli otázáni, zda se podrobí, Divoký Kanec odpověděl, že raději zemrou.
Oba náčelníky pak bylo rozkázáno chytiti a dáti do želez. V zápasu Divoký Kanec vážně poranil prostého vojáka Fergusona z čety A a zařval válečným křikem, aby svolal svůj lid.
Ihned vypukl v indiánských barácích hlasitý nářek.
