Pokračování textu ze strany 19
… spáti v chýši slunce a poví mi, odkud jsem přišel a kam jdu.“
Ale jak stoupal, slunce zdálo se vystupovati výše a výše. Když se blížil vrcholu, studený mrak jako noční pták lehl na horu. Promrzlý a zemdlelý hladem a únavou, namáhal se Wo dále. Právě při východu slunce dosáhl vrcholu hory, ale nebyla, to hora slunce, neboť mnoho dní cesty na západ zapadalo slunce do Velké Vody.
Hořký výkřik vyklouzl Wo-mu se rtů. Dlouhá jeho cesta byla zbytečná. Nebylo odpovědi na jeho otázky. Slunce putovalo dále a rychleji, než se lidem zdálo, a lesů, pustoty a vody nebylo konec. Přemožen zklamáním a slabostí, padl na mechový koberec zády k slunci a neznámému.
A Wo spal, ačkoliv to nebyl spánek, jaký dosud znal, a jak spal, snil. Byl sám na hoře, čekaje na odpověď. Mrak zakryl horu, avšak vše bylo zticha. Mocný vítr protrhl mrak a skučeje hnal se roklinami, avšak ve větru nebylo žádného hlasu. Hrom burácel, blesky bily, ale ten, jehož hledal Wo, nebyl tu.
V rachotu, jenž následoval za bouří, slyšel Wo tichý a klidný hlas, ale všechny zvuky země a nebe zdály se v něm mísiti — zpěv ptáků, šumění stromů a bublání potůčku: „Wo, Já jsem, jejž hledáš. Jsem Velký Duch. Jsem Otec Všeho. Už od té chvíle, co jsem stvořil člověka z prachu země a učinil ho tak dítětem země a bratrem všech živých bytostí a vdechl do jeho nozder dech života, učiniv ho tak synem svým, čekal jsem, až někdo mne bude hledati, jenž by mne mohl nalézti. V pravý čas jsi přišel, Wo, tazateli, k Odvětiteli.
Tvé tělo jest ze země a do země se vrátí; duch Tvůj jest můj; jest dán tobě na určitou dobu, abys ..text pokračuje
