Pokračování textu ze strany 84
Prvním postřehem Brownovým bylo, že viděl, že indiánský úkryt v jeskyni jest nepřístupen útoku, i nařídil svým tlumočníkům, aby všem sdělil požadavek bezpodmínečného podrobení. Jedinou odpovědí byl výkřik nenávisti a pohrdání, hrozeb, čeho jest nám očekávati, spílání odsouzení, že nikdo z nás neuzří světla druhého dne.
Byla to přestávka několikaminutová; každá strana měřila vlastní svou sílu a sílu svého protivníka. Bylo zřejmo, že každý pokus sestoupiti pomocí žebříků, by byl měl za následek ztrátu poloviny našich lidí; velká skalní stěna před jeskyní nebyla ani o píď méně než tři metry vysoká na svém nejnižším místě a hladká jako dlaň ruky; bylo by bývalo šílenstvím chtíti ji slézti, poněvadž ve chvíli, kdy útočníci by byli se dostali nahoru, kopí uvězněných by je byla svrhla opět dolů smrtelně zraněné. Tři nebo čtyři z našich hlídek byly umístěny na vyhlídnutých místech, aby dávaly pozor, kde by se objevili Apačové, kteří by se odvážili ven; stalo se tak v naději, že každý pokus takového šílenství by poskytl příležitost ostrostřelcům, aby ukázali své umění. Z hlavního tělesa polovička byla v reservě padesát metrů za čárou útočnou — možno-li ji tak zváti, kdyžtě celý podnik byl útokem — s karabinami nabitými a s hrstí patron na čistých skalách před sebou, každý muž na pozoru, aby zabránil uniknutí jediného bojovníka, kdyby některý byl tak šťastný a proplazil se nebo prodral první linií. Muži první linie měli rozkazy střeliti tak rychle, jak si koho vezmou na mušku, a zatím mířiti proti stěně propasti s nadějí, že koule se svezou dolů mezi Apačské muže, kteří se seskupili přímo za skalní stěnou.
