Pokračování textu ze strany 87
… naší linie a že si myslil, když je jednou za našimi zády, schován v uzlu skal, může nás zaměstnati, dobíraje si nás, jak se mu zlíbí. Jeho zpěv nebyl nepřátelský, byl to současně jeho zpěv slávy i smrti. Prorazil naší linii ohně, aby šel vstříc krutší ještě smrti. Dvacet karabin se lesklo v slunci právě líbajícím skalní útesy; čtyřicet očí dívalo se směrem hlavní. Apač se díval do očí svých nepřátel a v nejedněch viděl jemný pokyn přání zdaru; pokusil se něco říci; co to bylo, nikdy jsme nedovedli říci.
„No! No! Soldadoes“, v lámané španělštině, bylo jediné, co mohl ze sebe vyraziti, než ohlušující salva vysvobodila další duši z pozemského zajetí a krvácející tělo srazila k zemi, rozplácnuté jako mokrý mokasin. Byl opravdu krásný bojovník; štíhlý, úměrný, pěkných svalů a smělé, mužné tváře. „Zastřelen, mrtev,“ byl úsudek všech, kteří umlkli, dívajíce se naň, avšak to vyjadřovalo jen na půl stav věci. Nikdy jsem neviděl člověka tak rozstříleného na kusy jako byl tento; každá koule zdála se zasáhnouti a neméně než osm nebo deset jich zasadilo rány smrtelné.
Divoši v jeskyni, ač jim smrt zírala z tváří, nezdáli se ztráceti odvahy — nebo máme říci zoufalství? Opět začali zpívat své písně a zpívali řízně a směle, až Brown rozkázal, že bitva či obléhání musí býti ukončeno. Naše obě linie se nyní srazily v jednu a každému důstojníku a muži bylo řečeno, aby si připravil balík patron; pak, tak rychle jak mohla karabina být nacpána, mělo být vystřeleno do otvoru jámy, v naději, že způsobena bude největší spousta žhavými kulemi a pak že bude útočeno u vstupu na pravý náš bok, na zádi terasy, jež sloužila za východiště nepřátelům, když dělali svůj útok.
