Pokračování textu ze strany 88
Bylo to věru jako zabíjení divokých zvířat v kleci; Apačové se odhodlali zemříti, nepřijde-li jim pomoc od některé jiné „rancherie“, která mohla býti na blízku.
Burns a někteří jiní vylezli na hřeben a nahýbali se, aby viděli, co to je za hrozný křik. Viděli střelbu, jdouce kolem a podle kouře mohli usouditi, že Apačové byli usazeni těsně u skalního okraje, aby se vyhnuli co možno výstřelům, které se sypaly se stropu jejich skalního hnízda.
Burnsovi to netrvalo ani pět vteřin, aby rozhodl, co se má dělat; dva ze svých mužů opásal šlemi jejich kamarádů a uložil jim, vykloniti se nad propastí, přičemž šlí bylo užito, aby je udržely; tito muži měli stříleti svými revolvery na nepřítele dolů a asi jedním vypálením ran vykonali dílo velmi účinné, leč irská krev byla silnější než jejich rozum a ve svém vzrušení začali házeti své revolvery na nepřítele. Tento způsob munice byl ovšem velmi drahý, avšak vnukl nový způsob zničení nepřítele. Brown nařídil svým lidem, aby navalili několik velkých balvanů, které byly nahoře na skále, a sházeli je dolů na nic netušícího nepřítele. Vřava byla děsná, zkáza srdcervoucí. Naše výstřely stále ještě byly vysílány do vnitřka jeskyně a ke stropu, a Apačové zdáli se býti přesvědčeni, že jedinou jejich spásou jest přikrčiti se k velké hromadě kamení v předu; avšak i o tento nejistý úkryt byli nyní oloupeni; vzduch byl naplněn odrážejícími se, padajícími úlomky kamení, rozrážejícími se na tisíce kusů, s jinými tisíci za nimi, tříštícími se pádem s výše několika set stop. Žádný lidský hlas nebylo slyšet v takovém víru rozkacenosti; množství prachu bylo tak husté, že žádné oko jím nemohlo proniknouti, ..text pokračuje
