Indián.
„Vždyť i té srny je člověku líto, kdy vyštvána z rodných svých lesů pádí přes luka, pole a za ní jen hlahol a honec jí stále v patách, až na smrt znavena, zraněna klesá a zmírá. A vždyť v tom rudém člověku bije také lidské srdce a má touhy, snahy jako my, cítí bol i radost jako my a miluje ty své širé nespoutané kraje více než my své a přece musí zhynout, poněvadž my máme více civilisace a lepší zbraň, zhynout, co psanec na půdě, jež náležela mu od věkův…“
Tak bolestně psal J. V. Sládek do svých „Amerických obrázků“.
Je tomu již drahně let a názor na Indiána se nezměnil. Ještě dnes se tisknou „indiánky“, kterými toto nešťastné plémě má. býti vylíčeno jako nebezpeční divochové, roty zběsilých skalpovačů, dobrodruhů, schopných jen prolévati krev. A přece vzpomínka na Indiány, pouhé vyslovení jejich jména, mělo by nás obklopit nimbem posvátné úcty, neboť žádné plémě na světě tolik netrpělo, nikdo na světě nepil kalich hořkosti až do poslední kapky tak, jako Indiáni. Měla by tu býti pieta a pokorné vyznání viny, kdykoliv to jméno Indián přejde přes rty naše, neboť bílé plémě je vyhubilo a to jsme my! Nejen Američani, Anglosasové, Španělové a všichni krutí a bezohlední dobyvatelé Západu, ale i my jsme vinni. Civilisovaná Evropa se klidně dívala na staleté vraždění a masakrování nevinných lidí, i žen a dětí — a mlčela. Američani promluvili, když Němci nedávno svými vojáky z Evropy málem by byli udělali poušť. Proč nepromluvili Evropani tenkrát, když v poušť obraceli Američané divočiny Západu, daleké ..text pokračuje
