Pokračování textu ze strany 92
Za svítání byl objeven jeho odchod, čety byly svolány, telegrafní dráty zaměstnány, a pak začal hon a pronásledování, jehož historie uvede v úžas svět hrdinností prchajících a zarazí lidstvo ďábelskou surovostí amerických vojevůdců.
Dva tisíce vojáků bylo posláno proti této hrstce šedesátidevíti bojovníků, nemocných a sesláblých hladem a zatížených dvěma sty padesáti více méně nemocných žen a dětí.
Nevěřím, že by jediný americký voják se nebyl styděl za svou úlohu. Ale neměl práva vlastního úsudku. Byl pod rozkazem dohoniti a schytati nebo zabíti tuto tlupu hladovících Indiánů, jejichž hrozný zločin byl v tom, že milovali svou domovinu.
Máme kusé zprávy o tomto vášnivém boji. V noci i ve dne bojovníci jeli a bojovali. Některý den urazili sedmdesát mil a když jejich koně vysílením klesli, uloupili v okresích nové. Proti nim byli čtyři řady vojáků, zásobovaných železnicemi a zaopatřovaných státní pokladnou, a přec tato hladovící tlupa hrdinů je porazila ve dvou nebo třech řádných bitvách každý týden; porazila je, když si byli skoro rovni; vymkla si jim, když byli příliš silni, oklamala je, ač se vždycky starala o své ženy a rodiny, zanechané vzadu; a posléze, čtvrtého října, velký válečník vedl svůj lid přes Jižní Plošinu a do útočiště na Výšinách Niobrarských.
Tato bezvodá písková poušť popřála jim trochu oddechu od vojska, ale žádné vyhlídky na odpočinek nebo potraviny k jídlu. Musili ku předu, udržujíce se masem koní obětovaných podle potřeby.
Čerstvé řady vojsk byly postaveny v kraji severně od Výšin a osmého října vyzvědači armády podávali zprávu o stopách Indiánů u Teplé Řeky.
