Pokračování textu ze strany 11
a absolutní, nikoli pouze soutěž. Tak přijímaje za své měřítko neškoleného siláka, udílel jsem péro za vše, co obyčejně vyžaduje nejvyššího výkonu, např.: všichni, kdo ujdou čtyři míle za hodinu nebo běží 100 yardů za jedenáct vteřin. Jediné lehké bylo plování. Všichni, kdo dovedou plovat 100 yardů, bez ohledu jak pomalu, dostávali pero za plování.
Ve druhém oboru, v tábornictví, udílel jsem pocty všem, kdo dovedli správně jmenovat dvacet pět stromů, padesát květin, padesát ptáků atd.
Vymyslil jsem hru zvanou „lov daňka“, v níž slaměná napodobenina daňka byla vyhledána podle stop neb papírků či zrn (později ocelových stopovacích želízek na botách) a ostřelována šípy „stíhání nepřátelského zvěda“, „honba na medvěda“, „lov králíka“, „lov kopím na velkého medvěda“, „zkouška bystrozraku a dalekozrakosti“. To vše bylo pečlivě připraveno a úplně strhovalo bezprostřední zájem těchto velmi primitivních mladých osob. S každé stránky toto schéma přinášelo něco zdravého, neboť byla v něm malebnost, učilo chlapce, aby se sami spravovali a dávalo jim určité úkoly, jež mají vykonat, avšak kromě toho nikdy neopomíjelo přirozené slony divochovy, chtivosti — která vždy ovládala jeho mysl. Bylo ho použito jako vnady, popudu a hybné síly, aby tito hoši byli přivedeni na jiné cesty života a myšlení.
Úspěch tohoto schématu daleko překonal moje očekávání. Hrubí a divocí hoši se mohou postaviti proti učiteli a vysmáti se mínění starších, avšak nemohou zlehčiti veřejné mínění své tlupy, vzdorovati kamarádům, kteří dovedou a mohou uděliti po zásluze trest.
Podle těchto směrnic jsme spolu hráli hru, a když přišlo pondělí ráno, místo dvaačtyřiceti malých vyvrhelů, kteří mě prováděli všemožné rošťáctví, jsem měl dvaačtyřicet spolehlivých přátel. A mám je ještě všecky — kromě čtyř, kteří složili své kosti ve Francii.
Konec konců se ukázalo, že nebyl z nich ani jeden špatným chlapcem. Všichni se obrátili a dnes jsou dobrými ..text pokračuje
