John Ruskin, apoštol krásy a pravdy
Rok 2010 není jen rokem kulatého jubilea E.T. Setona, ale také anglického filozofa Johna Ruskina (1819 – 1900), od jehož úmrtí uplynulo 110 let. Jeho názory ovlivňovaly řadu osobností uměleckého, vědeckého i politického světa, ale do určité míry i celou anglickou společnost druhé poloviny 19. století. Ruskin měl nepochybně vliv i na myšlenkový vývoj Setonův a tím nepřímo i na formování idejí woodcraftu, i když je to téma zatím nezpracované a důkaz ve formě nějaké odborné studie tedy chybí. Jisté však je, že Ruskinovy názory výrazně ovlivnily formování českého woodcraftu, protože jeho zakladatel – Miloš Seifert – se s dílem i osobou Ruskina mimořádně ztotožnil a vedle Setona a Thoreaua se na něj snad nejčastěji odvolává, když formuluje teoretické základy hnutí lesní moudrosti. Konečně i název tohoto příspěvku je s drobnou přesmyčkou vypůjčen z titulu Seifertovy knihy John Ruskin, apoštol pravdy a krásy (1937), ve které jsou, byť poněkud idealizovaným způsobem, shrnuty jeho myšlenky a dílo.
K osobě Johna Ruskina je především potřeba říci, že nebyl jen filosof – byla to neuvěřitelně „renesanční[1]“ postava. Mohli bychom o něm rovněž s klidem říci, že byl spisovatel a básník, pedagog, vědec, sociální reformátor, umělecký kritik, cestovatel a v neposlední řadě – podivín, který rozdal obrovský majetek po svém otci školám, muzeím i chudým lidem, či který zásadně odmítal cestovat vlakem, protože byl přesvědčen, že železnice ničí krajinu.
V Ruskinově mládí nacházíme několik podivuhodně shodných rysů s mládím Setonovým. Oba měli skotské předky a oba se ke skotskému původu hrdě hlásili. Ruskin se sice narodil jako jedináček do velmi bohaté rodiny, takže až do 12 let byl vzděláván a vychováván doma, izolován od všeho, co by mohlo podle jeho puritánské matky ohrozit jeho tělo či duši. Byl však, podobně jako Seton, vychováván v přísně protestantském (kalvinistickém) duchu, veden k extrémní skromnosti (neměl žádné hračky), mravnosti a zbožnosti. Jako bystrý pozorovatel objevil svůj svět v přírodě, která ho hlouběji a hlouběji uchvacovala a stala se mu v životě jedním z nejdůležitějších zdrojů inspirace: „Moje nejvřelejší přání bylo, pozorovat, aniž by mne bylo vidět – kdybych se byl mohl udělati neviditelným, tím lépe... vidět, jak všechno ve světě žije, jak se vše zařizuje ve svém domově – živí a uhnizďuje – viděti vzduch, skály, vodstvo v jejich duchovní mohoucnosti – být tím obklopen. Těšit se tím, a trnout nad tím údivem, pomáhat tam, kde bylo možno – ač jsem byl šťastnější, nebylo li mé pomoci potřeba – to byla podstata mé lásky k přírodě – to byl kořen všeho toho, co se ze mne stalo užitečného, a světlo všeho toho, čemu správnému jsem se naučil.“[2]
Krása světa přírody se dotýkala Ruskinova nitra tak hluboce, že v něm vyvolávala stavy zbožnosti či doslova náboženského vytržení – zde, i v tom nejmenším kousku stvoření, spatřoval svědectví Boží ruky. V knize Moderní malíři, svém prvním díle, které vyvolalo velký ohlas veřejnosti, píše: „Vnímal jsem stále svatost celku přírody – od nejmenší věci k nejrozsáhlejší... Jen když jsem byl sám, mohl jsem to dokonale vycítit a často jsem se třásl od nohou až k hlavě radostí i bázní z tohoto pocitu, když, dlouho odloučen od hor, přišel jsem k místu, kde hnědá voda vířila mezi křemeny, nebo když jsem viděl nádheru zapadajícího slunce, nebo najednou stála přede mnou mechovitá stěna skalní. Nedovedu ten pocit vůbec popsati. Kdybychom měli někomu, kdo toho nikdy necítil, vysvětliti pocit tělesného hladu, sotva bychom to dovedli slovy, a tato radost z hloubání v přírodě se mi zdála vždy přicházeti z hladu srdce, upokojeného přítomností velkého a svatého Ducha.“
Od pozorování přírody se Ruskin záhy dostává ke studiu přírody a tedy ke vědě. Nejvíce se věnoval geologii a meteorologii, ale byl např. též aktivním členem londýnské zoologické společnosti. Již v patnácti letech uveřejňuje první články v odborných časopisech, ani ne dvacetiletý vede polemiky s předními geology své doby o správnosti teorií alpského vrásnění; ..text pokračuje
- ↑ Míněno v dnešním obvyklém smyslu – že měl neuvěřitelně široký záběr svých zájmů, znalostí i činností. Jinak Ruskin sám považoval období renesance za falešné a úpadkové a mnohem víc si cenil např. gotiky.
- ↑ Všechny přímé citáty z Ruskinova díla jsou převzaty z knihy M. Seiferta John Ruskin, apoštol pravdy a krásy (2. vydání; nakl. J. Svoboda, Praha 1937).
