Pokračování textu ze strany 65
Jednou v neděli ráno brouk nějaký vylezl z trávy a škrábal se mu přes ruku. Byl překvapen, uzřev, jak krásných je barev – oranžový s černými a bílými skvrnami.
Druhou neděli měl podobnou zkušenost, avšak brouk ten byl zářivě smaragdově zelený. Nepomyslel si nikdy, že brouci jsou tak krásní tvorové, i napadla ho myšlenka. Ohlížel se po jiných druzích; po několika nedělích měl jich aspoň dvanáct – docela různých a více méně krásných. Pak je začal napichovat na špendlíčky a těšil se vždy radostně na nedělní obnovení svého broučího lovu.
Jeden přítel mu řekl: „Proč nejdeš do knihovny? Tam jsou knihy o těchto tvorech, jež povědí ti jejich jména a o jejích zvycích.” Avšak běda, knihovna v neděli není otevřena.
Jiný přítel mu řekl: „Kdybych byl tebou, šel bych do musea a zeptal bych se profesora Huxleye. Ten ti jistě bude nápomocen.”
Tak chudý, zakřiknutý malý ševcovský učedník si dodal odvahy a navštívil slavného učence. Huxley byl jedním z oněch velkých mužů, kteří vždy rádi pomohli studentům a dovedli rázem všechny myšlenky obrátiti k předmětu. Přijal ševcovského hocha nejvýš laskavě, poslal do knihovny pro knihy, pomohl mu určiti druhy a pozval ho, aby přišel kdykoliv bude něčeho potřebovati.
