OCHRANA PŘÍRODY.
Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi setkáváme se ještě s podivným poměrem lidí k přírodě, jaký mívají osadníci v divokých pralesích: stromy se považují za obtíž a soužení, které jest všemi prostředky odstraniti. Tam vypalují lesy, aby namístě jich zřídili svá bídná políčka v potu tváře, zatím co magnáti v nížině těší se bez práce z úrody, kterou zásobí cizinu a sami bohatnou. V Čechách – kulturních – není tomu lépe. Co rok mizí krásné stromy, kde ještě jaké zůstaly, a zvrhlí lidé, kteří ve válce pozbyli citu, ničí stará stromořadí, která předkové s pietou sázeli. S keři zachází se nejsurověji, bezhlavě se ničí, žádný ten sedlák, který si ze seřezaných větví dělá plot kolem pole, nevzpomene si na to, že jeho pomocníci zpěvaví ptáčci nebudou mít kde hnízdit. Takové věci netrestají se zákonem. Pole měla by se odníti těm sedlákům, kteří nemají lásky ke křovinám a ptactvu. Největší zkázu krajiny však přivádí vláda sama svými většinou naprosto zbytečnými regulacemi řek. Jindy se sázely olše a vrby u řek, aby držely břehy, dnes se kácejí a regulují se řeky, ..text pokračuje
