NA RADOBYLU.
V letní podvečer seděl jsem kdysi na Radobylu, s pohledem na Litoměřice v povzdálí, a přemýšlel jsem o českém básníku. O Máchovi, Seděl zde jedenkrát také, na témže snad místě jako já, za chladné neděle říjnové r. 1836. Psal na kuse papíru tužkou verše básně „Cesta z Čech“, netuše, že jsou to jeho verše — poslední. Pomyslete! Poslední verše šestadvacetiletého zdravého muže, plného síly mladosti, básníka obdarovaného milostí poesie, na samém začátku činů!
Spatří náhle s výše vrchu v dáli požár. Duše mu chytne od vysoko vzlétajících jisker, tři čtvrti hodiny běží, všechen schvácen dorazí na požáriště: to stodoly plné obilí hoří po obou stranách silnicí. Prudce dá se do díla pomoci; vidí, že v zadu je veliké nebezpečenství, vítr hrozně vane, žene plameny přes cestu, nikdo netroufá si do zadu přeběhnout! „Čtyři z nás se tedy odvážili“ psal básník potom. „Já svlíkl kabát a odhodil klobouk, jeden mi polil hlavu vodou, aby mi vlasy nechytily; běžel jsem okolo tří po každé straně hořících stodol, a za mnou ještě tři muži. Byl právě nejvyšší čas. Mezi dvěma stodolama krátká zídka, v té vrata; jedna stodola hořela, kdyby byla dohořela až na druhý konec, byla by od ní ta druhá stodola chytila. Přelezu s kominíkem hořící vrata, zavřená, roztluku závory, aby se dala zvrátit na silnici, leza pak na stodolu až ke hřebenu, sedl jsem si jako na koně a druzí mi podávali vodu. Já jsem ustavičně střechu poléval, aby nechytila, ale sotva jsem tam vydržel horkem a větrem. Tak jsme tu stodolu a celou řadu za ní zachránili…“
Od ohně vrátil se básník celý mokrý. Ve studeném pokoji položil se spat. Pátého listopadu byl mrtev: strašný zánět plic jej udolal. O tom čte se podrobněji v úvodě k jeho Sebraným spisům (vydány 1906). A tam, v úvodě, stojí slovo hodné povšimnutí: „Umřel smrtí závidění hodnou: obětoval se.“ O tomto slově přemýšlel jsem na Radobylu, na onom vrchu, s něhož básník naposledy zdvih křídla a odkudž letěl si tři čtvrti hodiny pro smrt. Obětoval se! Závidění hodná smrt!
Mladí přátelé, posaďte se tu se mnou! Promluvíme si o obětavosti: oběť Máchova života pro několik stodol dává k tomu příležitost.
| ⁎ |
Obětavost! Cnost hrdinnosti! Stojí rudými literami psána v junáckém mravním zákonníku, v junáckých knížkách: Buďte obětaví! Konejte činy obětavosti!
Ale pozor na to! Je nebezpečí v této cnosti, jako v každé cnosti, je-li hnána do zámezí, nekriticky, bez potazu s myslícím rozumem, není cností každá jakákoliv obětavost bez výjimky — leckdy bývá neřestí. I cností lze těžce hřešit, i takovým hrdinstvím lze se provinit zle na životě.
Nauč se radosti konati dobro. Čiň dobře potajmu a rdi se, když se o tom lidé dovědí.
