Nad mlčící plání pozemskou rozestírá se v zimě zlatotkaný plášt hvězdný! Ta nejvyšší velebnost, která vždycky vede k hloubáni! Jestliže, junáku, se chceš modlit, vyjdi večer sám a sám do přírody, když na obloze černomodré pukají zlaté kvítky za kvítkem, setba posvátná, a ty zrakem svým se ponoř do zlatých těch paprsků, jež mluví o světech jiných, vzdálených, záhadných, a všechny dohromady o Nesmírnosti Kosmu.
Opatř si dobrou mapu a kalendář hvězdářský, za pár krejcarů dostaneš francouzské a německé výborné příručky (Schurig, Tabullae caelestes, nádherný hvézdný atlas za 8 Kč!, Sternbüchlein z Kosmosu asi za 2 Kč! Pro junáka však nejlepší jest Flammarionův „Annuaire astronomique“), v žádném kmeni a družině by neměla chybět „Hvězdná obloha“, pohyblivá mapka hvězdné oblohy, výborná pro začátečníky. Ale znát jména hvězd k tomu ještě tak hrozně nevhodná — neznamená pro nás být hvězdářem. Studovat hvězdy, jejich dráhy a proměny, zabořit se do tajů mechanismu a fysiky jejich, to je velkolepé. K tomu vám přeji v měsíci sněhu a nejkrásnějších hvězdných nocí hojně zdaru!
NA RADOBYLU.
Obět přinést, obětovat se možno a oprávněně jen tehdy, když mravní hodnota věci, která oběti vyžaduje, je větší než cena oběti. Z oběti musí vycházel ethické plus, nikoli mravní ztráta. Obětavost, která utíná pilnou živou ruku, aby byla zachráněna rukavice, to je obětavost špatná, lžihrdinství nemyslícího člověka, který neuměl náležitě zvážit cenu ruky a cenu rukavice. Na klad života musí býti pevně upřen pohled toho, kdo hodlá vykonat čin hrdinné obětavosti: jen tehdy má právo jej vykonat, bude-li jím životní klad zvýšen, rozmnožen, zveleben.
Co učinil Mácha? Obětoval se pro několik stodol. Zachránil hmotný majetek několika sedlákům, a oloupil celý svůj národ vlastní o velkého básníka, o celé jeho dílo, jež pro řadu budoucích pokolení národa mělo se z jeho duše zrodit. To nebyl čin pravé obětavosti, pravé hrdinné cnosti, nýbrž to byla hříšná zrada vlastního genia, vlastního díla nikým jiným na světě neuskutečnitelného, zrada Ducha bytí. Tento duch byl vložil do duše básníkovy dar a povinnost významného díla uměleckého, jimž snad obmýšleny byly dalekosáhlé účinky duchovní, a tento dar i tato povinnost byly zmařeny pro hrubý hmotný majetek věci, ve srovnání s možnými hodnotami duchovými vskutku bezcenných. Stodoly lze nahradit snadno, ale nikdy nelze nahradit zhubené dílo velkého básníka; stodoly lze naplnit znova a znova, ale nikdy, do celé věčnosti nelze už naplnit prázdnotu, jež byla způsobena neuskutečněním díla pravého umělce a básníka. Představte si, že by bylo bývalo takto zmařeno zrození „Mé Vlasti“ Smetanovy — jaká nezměřitelná ztráta života by to byla bývala! A stejně u Máchy: Kdo poví, co nedoměřitelného hodnotou zahubeno bylo pro několik stodol litoměřických?!
