Pokračování textu ze strany 12
… dobré, jenom dražší. Tagore nejenom Nobelovu cenu jemu udělenou, ale značný podíl z odměn za svá díla věnoval škole.
Každé ráno, když světlo mladého dne se na obzoru objeví ještě jako slabý pruh, prochází se chor mládeže, hymny zpívaje, hájem a tak jak začal den, také končí. Jak ráno tak na večer sedí jinoši a dívky čtvrt hodiny po zpěvu tiše vedle sebe, aby klidně přemýšleli o obsahu toho, co zpívali.
Dvakrát v týdnu shromaždují se ku společné bohoslužbě v kapli a Rabindranath pak sám k nim mluví a napomíná je k upřímnému životu a činné bohoslužbě, Mládež si vykonává sama všechny domácí práce a musí si svůj šat také sama práti. Ze svého středu volí výbor, jehož úkolem jest starati se o správu domu, což dříve dělal zvláštní správce; jeden z výsledků tohoto společného hospodářství byla měsíční úspora sto rupii. Tento způsob samosprávy proveden byl ve všech oborech. Učitelé rozličných tříd si volí ze svého středu na rok s možností opětné volitelnosti ředitele školy. Je tu školní řád a tresty udělují nejstarší hoši a školní soudci, kteří žáky měsíčně jsou voleni. Zvolený odvolací soud, jenž je poslední a nejvyšší instancí, rozhoduje každých čtrnáct dní konečným rozsudkem o přestupcích ve škole a při hře.
Celá obec školní žije s Indií a Indie s ní. Ví co se v Indii děje. Účastní se na indickém životě. Zpočátku byla pro školu nejpalčivější otázkou ta, jaké jsou možnosti výchovy velkého množství lidu.
Vesnice v okolí školy jsou obývány Santaly a velmi často žáci tam chodí, aby tam hráli. Když se shromáždil velký počet diváků, začnou hoši nenuceně obecenstvu vykládati o vědě, kterou právě poznávají ve škole. Tyto veřejné rozhovory daly podnět k zřízení večerní školy, v níž Tagorovi žáci vyučují.
Anglický vyslanec Ramsay Macdonald vypravuje o své návštěvě u Tagora: „Den, když jsem školu navštívil, bylo pohromadě dvanáct dětí, které seděly pod stromy a byly vyučovány. Byli to živí hoši se široce otevřenýma očima plní zápalu a života, takže nedokázali, aby seděli klidně. Všecko bylo plno míru, vše přirozeno a šťastno. Šel jsem od nich do jiného světa, kde muži vyznamenaní Oxfordskou a Cambridgeskou universitou jako kováři potili se a trápili, aby těžkými kladivy ukovali indického ducha a utvářili jej podle modelu západního, kde se člověk cítil nešťasten a stísněn, kde slyšet byl šepot ale ne radostný smích, kde nás jímá zoulalství místo aby nás plnila naděje.“
Láska, kterou studenti v Bolpuru prokazují svému Mistru hraničí ve zbožňování. Tagore sám nevyučuje, ale dny, kdy „Gurudev“, „Vznešený Mistr“, žáky navštěvuje a k nim mluví, jsou pro ně pravé svátky. Žáci hrají také divadla Tagoreova, v nichž on sám často má úlohu.
Ovzduší této školy, v níž se vychází z myšlenky světového bratrství, dýše úplně duchem svého tvůrce. Není divu, že škola tato vystavená na památku kde bydlel „velký mudrc“ Devendranath, jest středem činného života Tagorova, neboť zde vznešené myšlenky, které Tagore ve svých dílech jako poklady lidstva uložil, docházejí svého splnění.
