Z DUŠEVNÍ DÍLNY NAŠICH JUNÁKŮ.
LESNÍ SNĚM.
Bude-li v řekách málo vody, v létě počne voda zahnívati a povstanou velké nemoce, které budou hubiti lidi, tak jako hubí velké mory někdy nás.
On se ale bude bránit, vyrábět ochranné prostředky proti nemocem, ale při tom se hubí jiným způsobem, proti kteréžto záhubě se nebrání, kouří smrduté listy, pije ohavné nápoje, po kterých se sice chvíli veselí, ale potom veselí dvojnásob splácí smutkem a hubí se sterými vášněmi a výstředním životem.
Tak bude lidstvo pomalu vymírat, až posléze zde nezůstane žádný ze zlého pokolení. Potom příroda zase vstane, některý zapomenutý strom rozšíří semena po celém kraji, za mnoho a mnoho let se vše zazelená, příroda zašumí svým hustým hávem a zvolá: “Já jsem to pravé, co nemůže žádný v sobě zapřít a nad čím ještě žádný nezvítězil, Tím bude pomsta dokonána. To byl odkaz mého otce.”
Potom se rozpomínal starý Hau, že také on slyšel toto proroctví lesa, že má naději, že některý člověk, žijící až dosaváde daleko v neustálém styku s přírodou, přijde a obnoví zase harmonií přírody, zvířat a lidí.
A k tomu rychle dodal: „Musím vám, bratři, pověděli, že takovíto lidé povstali, kteří plní zákon lesa, hledí jej pochopiti, nevraždí a žijí v míru s námi a se vší přírodou. Jejich heslo je: „Na stráž”, na stráž, aby se příroda nezničila a nenastala taková zkáza, o které jste slyšeli. A vlci vyli nové poselství po všech lesích a skalách a les k tomu přizvukoval svým šuměním, svou věčnou harmonií tónu a svým věčným neklidem.
ŘEKA.
Řeka mi připadá jako životem štvaný člověk. Někdy jásá, zpívá, jindy zase zuří a pláče. Každý rozumí její mluvě jinak.
Byl krásný letní večer. Seděla jsem na břehu řeky a naslouchala jsem jejímu hukotu. Zpívala o kráse života, o radostech mládí, o lásce a o bratrství, Její zpěv hřál v srdci. Do půlnoci jsem jí naslouchala a ta píseň se mi někdy ozvala v duší i v chmurné škole.
Po roce bez naděje, bez ideálů a bez lásky seděla jsem opět u řeky. Řeka divě hučela, z její písně ozývaly se výkřiky neštěstí a jásot Smrti. Dlouhá a hrozná byla píseň řeky. Pomalu se ale řeka utišovala a najednou zpívala tak krásně, tiše a jemně. Tak snad zní matčina ukolébavka nad kolébkou děcka, které má ráda. Nevím sice, jak zní, neb mně ji nikdo nezpíval, ale představuji si to tak. Odcházela jsem obdarována. Řeka mě totiž naučila plakat.
MŮJ WIGWAM.
Dne 19. měsíce blesků po návratu z krásné doliny v Nízkých Tatrách, připadl jsem na myšlenku zařídit si svůj domov, aby mi připomínal život v lese, Což abych si postavil „wigwam"? Ano, to udělám! Ale kde? Abych nebyl zbytečně rušen, řekl jsem si, bude nejvhodnější přesídlit na půdu. Sláva! Zařídím se na půdě Již druhý den ráno jsem se dal do čištění, vymetání a upravování půdy, Udělal jsem si stěny ze starých skříní a mezi ně vložených prken. Vchod tvoří stahovací opona. Na jednu stěnu namaloval jsem Indiána na koni, na druhou dva tančící Indiány a na třetí jsem rozvěsil indiánské nářadí. Je tam „kiri“ (zbraň), laso, čelenka, brašna z lýka, kožený váček s mým „amuletem“, péra z různých ptáků a jiné ozdůbky, také dvě tatranské hole. Také mám ve svém wigwamu vycpaného racka. Našel jsem ho jednou mrtvého plovati po Orlicí i vycpal jsem si jej. V jedné skříní mám knihovničku, ve druhé potřeby k malování, ve třetí nástroje, Na jedné poličce na stěně mám sbírku nerostů a j. věcí z přírody. Za stolek mi slouží bedna pobitá sametem. Na ní mám psací potřeby a uvnitř věcí k vaření (samovar). — Tak asi vyhlíží můj „wigwam“, v němž trávím mnoho volných chvil, a kde žiji primitivním životem uprostřed věcí mně milých.
