Stránka:vatra-26-2.djvu/18

S. VOHANKA: NÁŠ DĚDEČEK Věnováno bulharským junákům a přátelům Náš dědeček je malý, ale není shrben k zemi, nýbrž je zcela u země. Není to však stářím! Náš dědeček je totiž docela zvláštní dědeček. Jest jím želva řecká, starší samec, měřící asi dvacet pět centimetrů. Je až z Bulharska, kde jsem jej ještě s mnoha jinými zvířaty ulovil. Doma zprvu většinu dne prospal a choval se vůči svému okolí naprosto netečně. Proto jej moje matka nazvala „dědečkem““. Ani později nebyl zbůjníkem, nepo- koušel se o útěk. Dostalo se mu proto záhy úplné svobody a mohl se volně pohybovati po dvoře. Zprvu spal na prahu našeho bytu, ale znenáhla se pouštěl dál a dál, až se seznámil s celým dvorem. Ráno, jakmile začalo slunko hřát, byl puštěn z bytu, kde jest taktéž volný, a byla mu předlo- žena snídaně, sestávající ze salátu, pampelišky a různé zeleniny. Proti jeho obvyklé potravě ve vlasti, kde často musil vzíti za vděk vyprahlou travou, byly to lahůdky jistě prvotřídní. Záhy stal se dědeček matčiným miláčkem a proto dostával různé pamlsky, jako třešně, housku s medem a podobně. Netrvalo to ani celý měsíc a dědeček znal již své jméno. Stačilo zavolati, a již zvedl hlavičku. Jeho bystrá černá očka se zajiskřila a tu jsem měl vždy dojem, že bojuje s pokušením. On totiž, slyše své jméno, vytáhl hlavičku z krunýře a obrátil se po Ilase, zase ji však schoval. Ale představa nějakého pamlsku nedala mu spáti a tak po krátkém váhání vy- strčil opět hlavičku a dal se na pochod. Podávaného pamlisku se nejdříve dotkl nosem a pak teprve jej snědl, ukusuje svými roho- vitými čelistmi pokud možno největší kusy; pomáhal si při tom předními končetinami. Někdy se zdá, že nečiní příliš velkého roz- dílu mezi podávanou potravou a prstem, do kterého se zakousne, až krev teče. Náš dům jest malou zoologickou zahradou. Jsou tu holubi, králíci, dvě kočky, ochočený kos, který létá z bytu do bytu, sle- pice a kůzle, které se stává pomalu dospělým zvířetem. Když se náš dědeček po prvé objevil na dvoře, vzbudil svým zjevem po- chopitelný rozruch. Kos „Pepík“ vletěl okamžitě domů, kde se schoval pod postel, slepice přestaly zobat a udiveně si prohlížely vetřelce, který zamířil přímo mezi ně. Holub „bublák“ jej na jeho pouti dvorem doprovázel, nadýmal hrdlo, stále jej obcházel, ale tento podivný tvor jej vůbec neuznal za hodna pohledu. Nejvíce byla zklamána kočka. Jakmile uviděla dědečka, přikrčila se a mo- hutným skokem se vrhla na jeho krunýř, který však vzdoroval je- jím drápkům, a když ani hlavu želvinu, ani nohy nemohla vytáh- nouti z krunýře, mrzutě se odplížila. (Pokračování.) 32