Stránka:vatra-26-3.djvu/6

FRANTA: PAMPELIŠKY Za slunečných a vlahých jiter, kdy ještě rosa na-stoncích se chvěje, třpytí, rozvíjejí se sytě žluté polokoule květní. Drobounké kvítky v nich se rozestoupí v plný kruh jak bratři se sestrami a jemné blizny září. Ve slunci se lesknou. Ale slunce je žhavé, spálí. Květiny před ním naklánějí stonky a pampelišky, když den sťoupá k poledni, své květy zavírají. Slunce má sílu, vysuší rosu. Vypilo by také medovinu pro pout- níky přichystanou na dně kvítků. Jsou květy jako štít a zvou jak zvon. I malý, lesklý brouček přiletí, by z hloubky kalíšků se napil. Tu lesklé blizny s jeho zad si vezmou -po jediném zrnku a tyčinky jej znovu pelem po- práší. Pak brouček, nasycen se zase vydá na cestu. Od květu ke květu jak věčný poutník přelétá, z kalichů pije a nosí a neví o tom, zvěsti o nových květech příštího jara. A pampelišky kvetou — dokvetou. To jasné odkvětí jim uschne, opadá. Nevolaly marně na poutníky vzdušných cest a není, proč už zvát. Vždyť kalich z listenů je naplněn až k okraji a bílou pěnou chmýří přetéká. V něm zrají malé nažky. "Jednou, dřív nežli seno v lukách zavoní a modrý zvonek za- zvoní, se kalich opět otevře. Paprsky nažek si napnou plachty do větru. Pak dítě jako rozsevač si stonek zlehka utrhne. „Kolik je hodin“, křikne nad mezí a na ten stonek dechne. Utržený stonek zvadne na zemi. Víc dát už nemohl. Nažky se rozlétnou — uvolněny zvednou svoje kotvy. Pak jako loďka bez vesel poplují oceánem vzduchu. Vítr se jim zapře do plachet, poplují daleko. Daleko? Snad zachytí se o list, snad kapka dešťová je srazí k zemi, ale všechny chtějí objevit nový příkop a najít jinou zemi. Takovou zemi, v níž pampelišky ještě nikdy nekvetly. — Daleko, od mateřského stonku, unese je vítr. V té chvíli jediné ve vzduchu tančí a tvrdý zákon tíže chmý- řím překonávají. Však náhoda jim místo k zakotvení najde a pak je strhne země k sobě. Jen v zemi může nažka vzklíčit, hluboko kořen založit. A ve svých kořenech pampelišky proměňují v mléko mízu země. Milují zemi: v samotě po ní růžice listů rozkládají, milují slunce: za soumraků a dešťů svou lásků vyznávají přivřenými květy. Vždy, z jara nejvíc po trávnících rozvíjejí jejich sytě žluté květy. Za slunečných a vlahých jiter jsou květy jako štít a zvou jak zvon. Někomu vždycky něco dají. Vždyť ty pampelišky prosté i u cest jasem svítí. Snad také zjasní smutné poutníkovy oči. AVVVVVVVVVVVV 36