musí jít až k desce, abychom mohli utahováním Ařídlových matek snižovat neb zvyšovat tlak desek. Jsou-li šrouby dlouhé, dá se pod matky podložka. Teď potřebujete jen váleček na nanášení barvy a můžete tisknout. Pošlete nám zdařilé kopie! Klubovna má být čistá a milá. Zabezpečte si její čistotu dříve, než přijdou deštivé dny. Před klubovnu postavte škrabku na bláto z kusu silného plechu, který je vsazen do země dvěma klínovými kolíky. Stačí též prkénko, jehož jedna hrana je pobita plechem. Každý pak má mít vlastní přezůvky, které zůstávají v klubovně. Je-li dost místa, udělejte si z bedny šatnu tím, že ji přepažíte na několik přihrádek. Dřevo namoříte a před otvor urobíte si zá- clonku. Podlahu místnosti chraňte jak nejlépe možno. Buď ji natřete řídkým roztokem hypermanganu draselnatého ve vodě (na dřevo čerstvé, ohoblované) nebo použijte dražší barvy anebo, je-li dost peněz, kupte linoleum nebo koberec. SMRK Uprostřed lesní louky, vklíněné mezi mlýnský náhon a řeku Svratku, roste mohutný smrk. Husté kořeny daleko se rozbíhají, téměř pod povrchem země, aby byly oporou v letních bouřích i jarních větrech a pily rosu letních nocí. V konečcích mohutných kořenů houbové pletivo udržuje vláhu pro dobu sucha. Kora mohutného kmene se odlupuje v oválných lupíncích. To je korek, který chrání vláhu před vypařováním. Na kmeni zeje veliká rána, zalepená pryskyřicí. Tak bránil se strom proti útoku nepřítele člověka; ronil slzy křišťálové pryskyřice, aby zastavil cestu nejhoršímu nepříteli: malým broučkům, kteří žijí v útrobách zdravého kmene a dovedou jej sklátit v hrob. Zdá se mi, jakobych ho viděl před sebou, když byl malý smrček, který rostl každoročně o kus výše, vyrážeje pravidelné větve, které nyní sahají od země až k vrcholku. Byl sám, nezápasil s druhy o světlo, jeho spodní větve ve stínu neumíraly, ale rozložily se do daleka. Kmen sílil, vzdoroval všem bouřím a ssál světlo žití se všech stran. Jenom on, štíhlý jehlanec čerpal sílu k životu ve vzduchu a slunce na všech stranách. Pod příkrovem sněžných peřin třpytí se svěží a teprve tehdy, když jaro zavolalo už vše živé k sladkému probuzení, vzkřísí se i on stále zelený. Jeho listí žilo celých pět let a přece musilo dorůstati nové. Na konci větviček malé pupence kryly se před mrazem rezavými šupinkami. A když už v lese bylo plno života, tu teprve v nich křísil se život. Obaly padly na zem, kterou posypaly podivnými těmi hvězdičkami, a mladistvé útlé jehličí, útlé jako tělo nemluvněte, hřálo se po prvé na slunci. Listí rostlo jako z vody. Co tu bylo radosti a síly! A z této síly vycházela také péče stromu o nový život i potom; až stáří či zloba lidská sklátí ho v hrob. Na konci větví počaly růsti velké nachové šišky, pěkně vzpřímené a vedle nich malé červené šištice, z nichž již v několika dnech vznášely se oblaka zlatého 61
Stránka:vatra-27-4.djvu/13
Z thewoodcraft.org
Tato stránka nebyla zkontrolována