Stránka:vatra-27-4.djvu/3

a hrdě chopit nabídnutých důstojností kmenového hodnostáře a plnit své povinnosti. Každý pořádný junák musí mít tajnou ctižádost, že také on jednou vezme si své okolí na svědomí a povede je a bude mu sloužit, tak jako kdysi jemu bylo poslouženo. Haló, toto není kárání. To jen tak. Věřím, že to, o čem jsem mluvil, dá se při dobré vůli snadno napravit. Obtíže jsou k tomu, abychom je překonávali a rozptylovali. Co se však nepře- koná a co se nerozptýlí, je základní poměr k mládeži: nevěří-li kdo v generaci, která nyní přichází, aby převzala vládu světa do svých rukou a aby zlepšila a zlidštila tento svět, ten vnáší zmatek do mládeže a zeslabuje vůdce mládeže. Ale kdo sám věří, že i dnešní mládež přes své nedostatky má dobré jádro a sleduje své ideály a kdo ji vidí v správném světle, kdo je a chce být pravým přítelem nového pokolení, ten by neměl otálet a měl by si hned najít své místo mezi námi. Jar. Šimsa (Sůva). O LÁSCE K PŘÍRODĚ Mnoho lidí říká, že „„milují přírodu"". "To znamená, že jsou nakloněni, dáti s1 líbit tu a tam její půvaby, které se samy nabízejí. Vycházejí ven a radují se kráse země, rozšlapávají louky a otrhávají nakonec množství květů a větví, aby je hned zas pohodili anebo se doma dívali, jak pomalu vadnou. Tak milují přírodu. Vzpomínají si na tuto lásku v neděli, když je krásné počasí, a jsou potom dojati svým vlastním dobrým srdcem. Vždyť by toho všeho ani ne- potřebovali, neboť „„člověk jest korunou přírody". Ach, ano, korunou! Ale já jsem vždy hleděl žádostivěji do nitra věcí. Naslouchal jsem, jak vítr hučí v mnoha tóninách korunami stromů, naslouchal jsem, jak potoky zurčí úžlabinami a jak se tiché, jemné proudy valí rovinou; věděl jsem, že tyto zvuky jsou řečí boží a že by to bylo opětným nalezením ráje, kdyby bylo možno, naučit se této tajemné, překrásné řeči. Knihy o tom mluví málo, toliko v bibli jest podivuhodné slovo ,;0 nevýslovném vzdýchání" přírody. Ale já tušil, že ve všech dobách lidé stejně jako dnes já, uchvácení touto záhadou, opouštěli svá zaměstnání a vyhledávali samoty, aby mohli naslou- chat písni tvoření, pozorovat tažení oblaků a rozprostírat v bezútěšné touze, v modlitbě, ruce k Věčnému. To byli poustevníci, kajícníci, svatí... Nyní jsem začínal přírodu osobně milovat, naslouchat jí jako nějakému soudruhu a společníku na cestě, který hovoří cizí řečí. Moje ucho a oko se zbystřilo, naučil jsem se vystihovat jemné tóniny a rozdíly, a pojal jsem touhu, uslyšet tlukot srdce všeho života stále blíž a zřetelněji, a snad jednou mu porozumět a snad jednou se stát účastným toho daru, abych mu dal výraz slovy básnickými tak, aby se k němu přiblížili i jiní a aby s lepším porozumě- ním navštěvovali prameny všeho zotavení, očisty a dětství... Z románu Petr Camenzind. : Hermann Hesse. 5I