Stránka:vatra-27-4.djvu/4

UČITEL BAKULE MEZI DĚTMI Jak probudím v dětech pro takové chápání a chutnání přírody smysl? Na to není formulky — jako jí není pro individualistní žití. Metoda 1 výsledky jsou tu závislé jen na individualitě učitelově. Moje chování se v přírodě — jak je děti na mně vidí při našich toulkách — otvírá jejich duši krásám přírody. Najdou mě, jak zastaviv se, se zálibou hledím na hru studených svitů, které lesklý kotouč měsíce rozhodil po vlnkách — lehkých obláčků — zahledí se také, a už lije se v žíznivé jejich oči barevné kouzlo pohádkové nálady měsíční; pozoruji, jak s žízní požitkáře zachycují prvky lesních zvuků, jež na konec zkolébají mě slastnou svou symfonií — a už nutí své ucho, aby také ono hledalo a přinášelo, co vnímavou duši příjemně zladí. Netajím se zvláštní intimní láskou k některým předmětům okolí a způso- buji tak, že v krátku i mí chovanci se zamilovávají — ten melancholik je milencem obrovského, deštěm rozedraného pískovcového balvanu, který, zřítiv se s vysoké kupy skal, kostře podoben leží „„čekaje soudného dne" v tichém klínu lesního údolíčka; jiný, romantik, zná a navštěvuje všechna místa horských srázů, kde jaký potok divokými skoky vrhá se s výše proti tvrdým čelům balvanů. A mají stromky své milence mezi svými dětmi a mají je stráně, vršky. Stáváme se někdy sdílnými a svěřujeme se navzájem s předměty svých lásek i obsahem svých citů. Cvrček mluví o tom ve své práci „Po letech": „Slunný den vyláká nás ven. Pan učitel provádí nás milými zákoutími v okolí, šplhá s námi na „rozhledny“, představuje nám své břízky... V hlubokém zdkoutí usedáme. Pan učitel vypravuje nám, co nového bozoroval u. broučků, mušek, ptáčků, co k němu šeptaly háje a bublaly potůčky. My mu oplácíme. Konečně oddáváme se požitku přemýšlivého mlčení, ticha... Není mi nic tak snadného jako naučit děti zajímat se a těšit z živé přírody. — Jdeme po lesní stezce. „Dobrý den," řeknu zdvořile s úklonou k hlemýždi, který leze napříč pěšinky. „Daleko, že račte tak pospíchat ?"' „Furiant ani neodpoví," pokrčí Madla nosem a děti už staví se a sklánějí nad „„nezdvo- řilým“ břichonožcem. „,Však je to boháč, podívejte se, stříbro za ním zůstává, ukazuje Tonča. „„Slintal je, ne boháč, docela obyčejný slintal,"' pošklebuje se Cvrček". „„Kdož ví, jak je pro něj významné slintat,"* poznamenám a Frantík Můillerů hned s vážnou tváří doplňuje: „Snad je to jeho životní úkol" — — A už táboří v kruhu kolem šneka, děláme s ním experimenty, obšťastňujeme ho jménem, které ukládají mi děti ozdobnými literami na jeho „„chalupu" ; někdo vzpomene šnekovy ženy, proti čemuž Nácík neústupně tvrdí, že „Šnek Frantík" je starý mládenec, to vyprovokuje zas jiné k velmi odvážným domyslům o životních osudech hlemýžďových, hovoří se vážně i s humorem, až soumrak nás přiměje pomýšlet na domov. 52