O VLASTENECTVÍ
Slova vlastenectví jest v dějinách užíváno jako nejvznešenějšího příkladu statečnosti a sebeobětování, a přece totéž slovo může býti pláštíkem skoro každého zločinu — bylo omluvou snad více zločinům v dějinách než každá jiná hybná síla lidská, vyjma náboženství. Aniž bych rozbíral, kterými pohnutkami se zločiny „vlastenectví“ omlouvaly, uvedu čtyři případy, jež vrhají světlo na věc nebo mohou býti vůdci tomu, kdo potřebuje odpovědi.
I.
Za jedné velké vojenské přehlídky v Německu mladý vojín byl vyvolen, aby se postavil před císařem a představoval dokonalý typ vojenské fysické možnosti. Aby se přesvědčil, že mravní a duševní jeho vyzbrojení je tak uspokojující jako tělesné, řekl panovník: „Kdybych ti poručil zabíti svou matku bez rozmýšlení, učinil bys tak?“
„Okamžitě, bez váhání, pane,“ byla odpověď.
„Správně,“ řekl císař. A vyznamenal jej před ostatními jako ideál armády.
II.
Když Jiří III. anglický poslal britskou armádu do Ameriky, aby zkrotila kolonisty, britští důstojníci, v počtu asi sto, se vzbouřili a vzdali se raději, než by bojovali proti svým bratrům, kteří byli v právu; i musil král Jiří poslati hessenské čety na toto dílo.
III.
Když Sokrates byl souzen za svůj život, mluvil na svou obranu. Připomenuv jim, že byl udatným vojákem v obraně republiky, dokazoval dále, že jeho věrnost spravedlnosti byla silnější než věrnost vládě vlasti těmito slovy: „Když oligarchie Třiceti byla u vesla, přivedli mne a čtyři jiné do rotundy a žádali, abychom se zmocnili Leonida Salamonského ze Salamidy, ježto jej chtěli popraviti. Takové rozkazy dávali vždycky, neboť měli v úmyslu zaplésti co nejvíce lidí do svých zločinů; a pak já dokázal jsem nejenom slovy, ale skutkem, že, užívám-li toho výrazu, ani za mák se nebojím smrti a že jediným mým strachem jest strach, abych nevykonal nic nesprávného a nesvatého. Neboť silné rámě protivné té síly mne neděsilo tak, jako to, abych neprovedl něco špatného. A když jsme vyšli z rotundy, druzí čtyři šli do Salamidy a chytili Leonida, avšak já jsem odešel tiše domů. Byl bych za to pozbyl života, kdyby nebyla moc Třiceti brzo potom došla konce.“
IV.
On pak chtěje se sám ospravedlniti, dí Ježíšovi: „A kdo jest můj bližní?“ I odpověděv Ježíš, řekl: „Člověk jeden šel z Jerusalema do Jericha, i upadl mezi lotry, kteří oloupivše jej a zranivše, odešli, odpolu živého nechavše.“
