NÁŠ KROJ
Píše Woowotanna a Juraj
Volání po kroji v řadách našich, zdánlivě malicherné a dětinské, má svou hlubší příčinu.
Přirozeným pudem člověka jest se zdobit, a chceme-li všecko kolem sebe míti krásné, tím spíše to, co máme na sobě. My nemůžeme říci, že na tom nezáleží, jak se oblékáme — záleží na tom velice, tak jako na tom, co jíme. Neboť podle toho je vidět, jací jsme. Je to projev života. A třebas by někdo řekl, že krojem hoch se junákem nestává, a třebas bude vždycky mnoho těch, kteří junácký kroj nosí a junáky nejsou, přece jen nemůžeme vymknouti se potřebě míti svůj kroj a nositi jej, neboť pojem moudrosti z lesa čili woodcrafterství sám k tomu vede: My milujeme život, říkáme svoje jásavé „ano“ k realitě jeho a životnost našeho ducha nutí nás tvořit a projevovat se v hmotě, neztrácet své představy pouze v abstrakcích.
Je-li u nás kroj výsledkem naší touhy po kráse a souladu, pak bude to vždy kroj slavnostní, převahou táborový.
Táborovým krojem beze sporu nejkrásnějším je indiánská zástěrka, čelenka a krpce nebo mokasiny. V táboře jsi celý den nahý, tělo tvé s vypracovanými svaly a měděné barvy je samo sebou božsky krásné — tady obleku netřeba, nanejvýš ozdob a příkras v souladu s divokostí přírody. Jen se podívejte na obrázek ve Vatře, I. roč., str. 133.
Když v podvečer sedíme u táborového ohně, oblékáme se v obřadní roucha, jež hlavně kryjí záda. Nejjednodušší, ideální roucho jest „poncho“, jak je máte popsáno v knize z Lesní říše. Dá se přerozmanitě vyzdobit a může sloužit též jako zástava k dekoraci klubovny.
A tu přicházíme k důležitému bodu našeho problému.
Krojem a parádami nedá se propagovati moudrost. Ale kroj a vůbec jakákoli formální věc může dovršovat soulad a tvořit rázovitost života. Odtud názor: kroj naprosto jednotný barvou, střihem a v podstatě i výzdobou nelze předepsat celému národu, nýbrž musí vyrůst z místního života kmene, z jeho svérázu. I historie nám dává za pravdu. Žádný národ nevytvořil jediného „národního kroje“, nýbrž mnoho národních krojů v jednotlivých oblastech své země.
A přece nějaký základ tu je, společná představa, která je v jednotlivých oblastech provedena.
Tak tomu bude i u nás. Krojujme svoje kmeny, stvořme rázovité kroje kmenů. Nezadržujme uniformováním volný rozvoj fantasie, vlastní svoje cítění! Jak by to bylo krásné, kdyby všichni na sněmu kmenovém měli haleny slováckého střihu s vhodným vyšíváním z domácí půdy vyrostlým. Jak by bylo krásné, kdyby všichni měli jednoduché roucho amerických našich bratří, zase přizpůsobené látkou, barvami i provedením potřebám kmene.
