Zase žádné známky, ani že by to pochopili. Dvanáct chlapců jevících se zarputilými, zamračenými nebo podezíravými. Opakoval jsem své pozvání. „Žádnému z vás se nechce přijíti do lesů a zatábořiti si? Když všeho se mu dostane a nic nebude muset dělat, jen se dobře bavit?”
Zase žádná odpověď, ani pohled, jenž by byl výrazem pochopení. Byl jsem zaražen. Kdyby byli řekli: „Nikoli,“ nebo položili snad nějakou otázku, byl bych věděl, jaká je situace. Avšak kamenná zeď mlčení byla zklamáním. Ve své rozpačitosti vybral jsem si štíhlého, hezkého hocha se zářícíma očima, jenž mi byl nejblíže, a oslovil jsem jej osobně: „Nechtěl bys ty vypraviti se do lesů — všecko bylo by připraveno a neměl bys nic na práci, než se bavit?“
Jediná jeho odpověď bylo přikývnutí. Nyní jsem oslovil druhého a třetího. Po každé dostal jsem jen více méně opatrné přikývnutí. I spokojil jsem se s tím, předpokládaje, že tito představují dav. Pak se slovy: „Pamatujte tedy, příští pátek po škole,” odešel jsem, abych vykonal přípravy.
Všecky stany, čluny a kenů byly dány do nejlepšího pořádku. Postele se slamníky, hojnost paliva bylo opatřeno, různé nářadí ke hrám a s dostatek dobrého jídla bylo zajištěno — nejen pro dvanáct hochů, které jsem viděl, ale osmnáct nebo dvacet, kteří by mohli přijíti. Posléze opatřil jsem si také muže pro vaření a pomáhání.
Všecko bylo připraveno na čtvrtou hodinu odpolední V pátek. Kuchař a já jsme čekali, avšak žádný hoch nepřicházel. Čtvrt na pět a ani jeden chlapec. Půl páté — nikoho tu. Tu kuchař, kterému se ten žert nelíbil, pravil: „Povídám vám, z těch kluků radost mít nebudete. Jediné dobro, které byste jim mohl prokázati, byl by řemen, který by dobře přilehl na patřičné místo.”
„Nikoli,” řekl jsem, „to jsem viděl zkoušet vícekrát, a nikdy jsem neviděl, že by z toho vzešlo něco dobrého.“
I čekal jsem, stávaje se stále nervosnějším a neklidnějším.
O páté hodině náhle u hlavního vchodu se strhl rámus a smích a chlapci přicházeli všichni společně — ne dvanáct, které jsem viděl, ne patnáct, které jsem pozval, ne osmnáct, pro něž jsem se zařizoval — ale čtyřicet dva, každý nesa s sebou své dvě staré pokrývky. Zdálo se mi, že se nepřestanou hrnouti do táborového kruhu.
Ježto to byli Yankee-ští hoši, přemohli svou hloupou ostýchavost v pěti vteřinách a prvá otázka jejich byla: „Pane, můžeme hulákati?”
„Hulákati? Ano, třeba si plíce vykřičte, libo-li.“ I dali se do toho. Sousedi mi pak říkali, že je bylo slyšet na dvě míle daleko.
Druhá otázka byla: „Smíme si svléknout šaty?” „Zajisté, všecko dolů.” A bylo mi velmi milé, když jsem je viděl svlékati se a skákati do jezírka, neboť tam nemohli nadělati žádné škody, kdežto kdyby se byli tahali po lesích, nevím, jak by to bylo vypadalo.
Bylo to, jako bych byl si pozval nějaké divochy, ale nazí hoši nemohou zapálit les nebo nějak příliš poškoditi majetek. Byla to pouze část toho, co se ..text pokračuje
