Pokračování textu ze strany 10
Přicházím k nejožehavějšímu předmětu celé naší diskuse: k náboženství a k náboženské otázce, jak se promítá ve skautingu. S. píše, míře na Angličany a chtěje přibít i nás (str. 10.): „Anglický skauting je odporně klerikální. Anglie vůbec ještě je zaplavena arcibiskupy a biskupy, kteří jsou lordy a velkostatkáři. A tito lidé mají vůdčí postavení v místních jednotách i v „hlavním stanu“ (= skautský hlavní štáb). Dokonce instruktory ve správním sboru jednot jsou pravidelně kaplani, a mají v neděli odpoledne (kdy studenti mají jediný volný čas na vycházky) kázání a čtení bible pro skauty. Jak toto se srovnává se zásadou, že skaut je upřímný?“
Pohleďme; jak to v Anglii vypadá v poměrech náboženských. Všecka náboženství jsou tam dovolena a svobodna. Náboženská svoboda vyvinula se tam samorostle. Anglikánská církev (the Anglican Church) je sice státní, má právo na staré nadace (značně bohaté na desátek, ale ostatní církve jsou t. zv. selfsupporting, udržující se z vlastních prostředků. Každý však má právo přesvědčení své veřejně hlásiti, náboženských třenic není. Svědomí je vyňato z poručníkování jakékoliv vrchnosti a ani při sčítání lidu neptá se stát ..text pokračuje
