Pokračování textu ze strany 11
nikoho po náboženství. Ze všeho obyvatelstva snad asi 50% hlásí se k církvi státní, ostatní k církvím nezávislým, ovšem jen podle přibližného odhadu. Státu opověděno je asi na 230 různých sekt. Vznik těchto sekt podmíněn je volným historickým vývojem a volným bádáním. Není tu na místě, abych vypočítaval různé ty denominace a jejich odstíny, mezi nimiž je také asi milion katolíků. Podobné poměry jsou i ve Spoj. státech, jenže tam není státní církve vůbec. Spíše bude správne říci, v čem kotví tato bohatá rozčleněnost náboženská. Je to hluboce založený náboženský duch rasy anglosaské. Duše této rasy je tak napojena religiosností v pravé podstatě tohoto slova, že ani jinak žít nemůže, jí je životní potřebou míti nějaké náboženství, hledati ty, kteří jsou stejného přesvědčení a tvořiti s nimi náboženské společenství. A nedá si, jak je vidět, nakomandovat nějaké určité přesvědčení (církve státem „uznané“) a jde vskutku cestou kacířství, v duchu naprosté svobody myšlení. Jenže u této rasy kacířství, sektářství nemá toho významu jako u nás, kde ještě do nedávna platilo „cuius regio, eius religio“. Tato naprostá svoboda svědomí oslepuje však u nás ty, kteří až po uši vězí v zastaralé ideologií a myslí, že se svým „kacířstvím“ byli by v Anglii a v Americe bůhví jakými hrdiny. A proto u nich Anglie, a já přidávám i Amerika, je odporně „klerikální“. Každý myslící vidí, že je to falšování pojmů. Země ty jsou náboženské, jestli odporně, to ještě povím, a ne klerikální, neboť právě touha po světském panování, po politice, vedle vzpoury proti mravnosti a veřejnému pořádku, jsou okolnosti, které každou podobnou sektu zabíjejí. Tedy taková je národní moudrost národa anglického, je to vnitřní podstata toho lidu a anglický skaut je upřímný, žije-li podle ducha svého národa, a proto nepotřebuje být S. haněn.
Jedno nedovede pochopit příslušník anglosaské rasy: jak někdo může žíti bez náboženství. Podobný názor jako Anglosasové mají germánští národové severští, na př. Švédové, kteří podle S. „dali hnutí (skautskému) ráz velmi praktický“. Švédští hoši v Londýně při skautském sjezdu ráno takto začínali den: Vůdce shromáždil je na galerii, hoši zapěli sloku náboženské písně (žalm), pohroužili se na několik okamžiků do vnitřního rozjímání, zapěli druhou sloku žalmu, pozdravili se se svým vůdcem a pak teprve dali se do denního úkolu. Inu, „odporně klerikální“! Slyšel jsem mluvit o zmíněném sjezdu ke skautům — ó hrůzo — arcibiskupa z Yorku, a málo kdy slysel jsem něco tak povznášejícího, tak vysoce mravného. O čem mluvil tento kněz? O čistém lidství, o lidském bratrství, o shodě a souladu všech národů; plemen i vyznání, ne na podkladě náboženském, ale na podkladě vzájemného poznání a lásky. Ovšem — a tu se opět ukazuje úzký názor S. — on, jak slyší biskup, vzpomene si na Huyna, Brynycha, Kolína et. tutti quanti a zapomíná, že biskupem byl i J. A. Komenský.
Tolik je jisto, že národové dospěvší k náboženskému duchu na základě svobodného, volného badání — nemám tu tedy na mysli ..text pokračuje
