Pokračování textu ze strany 47
… možností napít se žinčice sladké nebo kyselé (pozor: nikdy to nemíchat!), koupit oštiepky nebo parenice, jejichž výrobu jsme mohli sledovat ve všech fázích. To byl zajímavý svět. Byl tu bača a asi čtyři nebo pět valachů. Nepříjemní byli jejich psi. Kdo se blížil k salaši, zažil to. Psi se na něho vyřítili. Musel zůstat stát, nehýbat se a čekat. Konečně vyšel bača nebo některý valach, a psy odvolal. Potom bylo možné jít dál. Nevím, které obci salaš patřila. Jednou týdně šla po cestě kolem tábora skupina žen s ranci na zádech. Šly do salaše – nesly mužům vyprané prádlo a jídlo.
Když jsme zpívali zbojnickou:
„Obúvajce chuapci krpce – ktorí máce smelé srce…“
i s tím „choďme chuapci do salaša, baran, ouce budze naša” věděli jsme, jak salaš vypadá. – Tábor žil svým životem, ale nebyl na pustém ostrově. Byli jsme obklopeni lidmi a snažili jsme se, aby byl mezi námi pěkný vztah. Jestliže jsme procházeli dědinou, zdravili jsme kde koho. Byli jsme vždy „slušně oblečeni” (zvláště: děvčata, pozor!) abychom neprovokovali. Zdravili jsme lidi, pracující na polích „Pán Boh pomáhaj!”. Podle odpovědi jsme věděli, pracují-li tam evanjelíci nebo katolíci. Na náš pozdrav odpovídali evanjelíci „Pán Boh uslyš”, zatím co katolíci „Pán Boh daj!”.
Když přišel do tábora na pár dní osvědčený ligový pracovník a jednatel, bratr Jara Vyleta, komunista – trockista, volal na lidi na polích:
Na poli Komsomol – v továrně Komsomol!
Na poli Komsomol – v továrně Komsomol!
načež zazněla z dálky odpověď „Pán Boh uslyš!” I to se dálo…
Nedaleko Waldenu byla hájovna. Tam měli syna Poldu. Byl to ještě malý chlapec, ale již pásl stádo krav a dovedl na ně křičet jako dospělý. Práskal bičem, jako když z pušky střílí, To byla jeho specialita. Již zdaleka jsme slyšeli: blíží se Polda s kravami. Stávalo se, když jsme byli na Rysí skále a chtěli meditovat, že pod skalou byl Polda se svými kravami. Marně na něho jeden bratr volal „Poldo, nerevaj!”. Nezbývalo, než chvíli počkat, až budou krávy o něco dále. A s kravami hejno ovádů. To také patřilo k Waldenu. Jestliže jsme se opalovali, každou chvíli jsme zaplácli ováda. A krávy procházely denně naším táborem, protože byl na jejich louce, na jejich cestě. Dlouho to netrvalo, jen co zvolna prošly. Zůstává ve vzpomínce, jak jeden táborník, který se opaloval, najednou zařval, když viděl, jak má kráva v krku jeho tričko, které na trávě sušil. Vyskočil – a podařilo se mu ..text pokračuje
