Předmluva.
Tyto zvěsti Matky Starosti byly psány pro děti všech věků, které neodrostly potěšení pohádek. Mohu se však přiznati, že jsem je psal především pro sebe, poněvadž nejenom že mi bylo dopřáno vyprávěti je maličkým a radovati se, když je pochopili, ale měl jsem větší ještě požitek tím, že jsem je vymyslil a sepsal.
Nyní, píše tyto řádky, dívám se milým svým oknem do krajiny, kterou mám rád, a zraky mé spočívají na štíhlé, krásné jedli, kterou jsem vlastníma rukama před lety sázel. Jest ta spousta zeleného třepení se špičkami pupenů a drobnými šiškami jako drahokamy krásná, nesmírně krásná, ať už se dívám na ni z dáli jako na zelenou věž, nebo z blízka prohlížím její šperky. Jest krásná, křehká a — bezcenná, jak lidé si myslí; avšak její větrem zmítanou spoustou jehličí možno zahlédnouti něco, co to vše nese, kmen bouři vzdorující, trvalý, pevný, živý, rostoucí kmen hustého dřeva, jenž dává jí vznešenost síly a ostatnímu dodává ceny. Někdy jej musíme hledati, avšak jest jistě vždycky zde, povznášeje méně vzácné údy.
Zdá se mi, že tento strom je věrným obrazem mých pohádek. Vím, že moji dětští přátelé budou míti rádi třepení z jehličí a šperky šišek a mohou nalézti neústupný ..text pokračuje
