Viktor Palivec - Světlá stopa
RNDr. Viktor Palivec - Světlá stopa (⁕ 23. prosince 1908, Příbram – † 30. prosince 1989, Praha)
Snad každý má rád nějaký kout země, kam se rád vrací, kde je mu dobře, kde více než jinde cítí krásu přirozeného řádu a harmonie. Někdo si takové místo nechává pro sebe, někdo je až úzkostlivě střeží, jiný se o ně rád podělí s druhými, Vždyť sdílená radost je radost dvojnásobná. A co teprve, když někdo po tom svém kraji dokáže chodit s otevřenýma očima a srdcem. Jsou lidé, kteří se do svého zamilovaného kraje dokáží doslova ponořit, až pro tu příslovečnou perličku na dně, a pak podat o tom svědectví. K těmto vzácným lidem a šťastným krajům patří např. Jan Čáka a jeho Brdy, Miroslav Nevrlý a jeho Jizerské hory, A.Stifter a jeho Šumava, abych jmenoval aspoň pár nejznámějších. Patří k nim také Viktor Palivec a jeho zaslíbené končiny: Berounsko a Křivoklátsko.
Jeho životní pouť začala 23.12.1908 v Příbrami, která také pamatuje jeho první studentské literární pokusy a zaznamenává i jeho vstup na podbrdskou kulturní scénu. Ovšem Příbram a okolní hluboké brdské lesy pamatují také počátky junáků Psohlavců. A malý Viktor (tehdy s přezdívkou Ilčík) měl štěstí, že se v deseti letech se svým bratrem Josefem Palivcem - Sýcem dostal do družiny prof. Hořejšího, kterého pak vystřídal jeden z nejlepších psohlaveckých vůdců, František Kupka - Jánošík (Jánoš). Pod jeho vedením absolvoval první tábory v Údolí mlh u Zavadilky na březích Vltavy. Později, v první polovině 20.let, to už existovala Liga lesní moudrosti, založili chlapci kmen Synové Želvy (Příbram) a Palivec (chlapci mu tehdy říkali Bi-nai) se stal nejprve náčelníkem družiny a později celého kmene. Pod jeho vedením dosahuje kmen v polovině 20.let vrcholu činnosti, jak o tom svědčí pravidelné tábory, množství udělených orlích per, vydávání kmenového časopisu Lov, atd.
V letech 1924-1927 se v ligovém časopise Vatra objevují Palivcovy články, z nichž nejvýznamnější je „Vigilie* (březen 1926). Po absolvování vigilií, které popisuje v článku, dostává nové lesní jméno Světlá stopa. Na podzim 1927 odchází V. Palivec z Příbrami do Prahy, kde začíná studovat na universitě přírodní vědy, filosofii, historii a knihovnictví (později získává titul RNDr.). V Praze také začíná hned spolupracovat s ústředím LLM - v říjnu je kooptován do náčelnictva jako písmák a jednatel. Ze svých funkcí však odchází v květnu 1928 (důvod: studijní zaneprázdnění?) a nadále se již aktivní práce v Lize nezúčastňuje. V roce 1936 si však nenechá ujít Setonovu návštěvu v Praze, o které napsal delší článek do Národní Politiky (1.1.1937). Po válce opět vstupuje do obnovené Ligy Československých Woodcrafterů.
Svůj vážný zájem o dějiny lékařství a antropologii uplatnil ve funkci ředitele Ústřední lékařské knihovny, kterou vykonával 13 let, zároveň působil též jako správce Lékařského musea. Byl v dlouholetém písemném styku se známým česko-americkým antropologem Alešem Hrdličkou. Ve 5O. letech začal publikovat své první odborné práce, svůj zájem obrací i k tehdy opomíjené heraldice. Ta ostatně zůstala jeho celoživotní láskou. V jednom z rozhovorů o ní řekl: „Co pro mne znamená heraldika? Především velký umělecký zážitek, dramatizovaný do přísného řádu barev a čar, kdy se na malé ploše odehrává niterné napětí, rozvinuté do celkové harmonie a úměrnosti. A odtud řetěz myšlenek a citových záchvěvů až k tomu, co lze jen tušit, ale těžko vyslovit." Na tomto poli přispěl V.Palivec příručkami Heraldická abeceda a Heraldická symbolika, vyhledávaná je i jeho příručka pro genealogii (rodopisnou praxí).
Jeho dalším, z tvůrčího hlediska nejvýznamnějším působištěm byl Beroun, kam se po válce s rodinou přestěhoval. Pracoval zde 10 let jako ředitel Městské knihovny a také jako kronikář i vedoucí archivu a musea. Berounu i jeho okolí, Křivoklátsku i celému Podbrdsku je zasvěcena většina jeho literární tvorby z té doby. Je autorem několika průvodců a textů k obrazovým publikacím, ale nejznámější jsou především jeho soubory pověstí, které převyprávěl a „dovyprávěl" a tak zpřístupnil (nejen) mládeži: Pověstí Zlatého koně (pověsti, které se váží k oblasti Koněpruských jeskyní; 1964), Pověsti karlštejnského podhradí (1970) Křivoklátské pověsti (1971), Bójské pověstí (Variace na torza zkazek a archeologických nálezů ze středních Čech; 1976). Jeho knížky, jež nezapřou básníka, se opírají o důkladnou faktografickou znalost tématiky. Doufám jen, že některé nakladatelství pochopí, že tyto knihy zasluhují nové vydání.
Na začátku 60.let se V.Palivec opět vrací do Prahy, kde působí až do roku 1970 ve Státní knihovně. Věnuje se zejména bibliografií, vrcholí jeho odborná i beletristická činnost (literární historie jistě jednou neopomene ani jeho básnickou tvorbu). Knihy se vůbec staly jeho osudem. Ne náhodou nazval své paměti „Mezi knihami a lidmi* (jeho poslední práce, bohužel jíž nevyšla tiskem). Když je na konci 60.iet obnoven Junák, dává mu do služeb své schopností a pracuje v historické komisi. Zároveň pracuje na rozsáhlé Junácké bibliografií (mohla vyjít v roce 1987 už jedině samizdatem), dílu, které nemá u nás obdoby. Podchytil v ní 1350 titulů českých a slovenských knih z oborů skauting, woodcraft, tramping, tábomictví, turistika, ruční práce, cestopisy, junácká beletrie apod. A stále se vrací do svého milovaného kraje. Má chatu nedaleko keltského hradiště u Stradonic nad Berounkou. Protože byl člověkem, který nechce jenom brát, ale i dávat, cítil vůči tomuto kraji stále svůj dluh. Pokusil se ho splatit knihou Hájemství zeiené (Výpravy do krajin tiché radosti a krásy) v roce 1981. Věřím, že se mu to podařilo. Navíc v r. 1984 vydává díky přátelům v Berouně medailon Prokop Koudela, v němž veřejnosti připomíná po M. Seifertovi druhou nejvýznamnější osobnost kolébky českého woodcraftu - Prokopa Koudelu.
Ani v posledních letech svého života, kdy byl nucen často pobývat v nemocnicích a léčebnách, ho neopustil čilý duch a optimismus. Kdykoliv jsem ho navštívil, byl vždy dobře naladěn a vděčen za novinky z hnutí lesní moudrosti. Rád vzpomínal na své junácké mládí a těšil se, až opět vyjede na chatu nad Berounkou. V polovině prosince 1989 jsem ho naposled navštívil v léčebně, vytrhl ho z četby novin a oznámil mu, že obnovujeme Ligu lesní moudrosti. Nadšeně souhlasil a žertem se ptal, jestli už je zase členem nebo se bude muset přihlásit. A pak...
Pak odešel do nových končin, kde mu vše, co s láskou rozdal, bylo tisíckrát vráceno. Zemřel 30.prosince 1989.
sepsal František Kožíšek - Biminiji pro časopis Wampum Neskenonu (časopis Midewiwinu)
