Kategorie:kmen Ksigudan

Nakladatelství ATOS vydává počátkem roku 1991 nový časopis Hlasatel. V úvodníku je návod Jaroslava Foglara, jak založit čtenářský klub po vzoru legendárních Rychlých šípů. Čtrnáctiletého Pavla Kvapila – Tapina nadchla tato myšlenka a již o několik dní později ji mění ve skutek. Nastává shánění klubovny a dalších členů, 20. března se koná první schůzka nového klubu Bystré lišky, který je zaregistrován jako 343. čtenářský klub časopisu Hlasatel. Klub si postupně buduje své jméno a získává nové členy. Koncem roku zaniká časopis Hlasatel a Bystré Lišky vstupují do dětské organizace SKSK ČR (Sdružení klubů správných kluků).

Klub se nadále rozrůstá a začíná vydávat časopis Zpravodaj. Tapin postupně zakládá další dva kluby: Commando a Liščata. Vše se schyluje ke vzniku oddílu, což se stává krátce po prvním letním táboře (1.–11.7. na Bobří soutěsce). Nově vzniklý oddíl dostává název Liščí stopa a jeho součástí jsou tři družiny přebírající názvy původních klubů. V té době přijímá Tapin novou přezdívku Delfín a začíná utvářet pro oddíl některé tradice, které se udržely dodnes: v dubnu jezdí na Robinsonádu, kde po vzoru HoBŘů plní S.T.O., v červnu jezdí na své posvátné místo na Bobří soutěsce (zde se také konají první tři letní tábory v letech 1992–1994) a na vánoce kluci jezdí na Vánoční nadílku. Klub navštěvuje Jestřába a Galéna, dvě největší osobnosti klubařského hnutí u nás a začínají o něm vycházet články v místním tisku.

Počátkem roku 1994 se Liščí stopa stěhuje z těsných prostor malé sklepní místnosti do klubovny ve skautském domě na Pražské ulici. Delfín pomáhá starému vůdci vlčat Robinovi s vedením vlčat a oddíl vstupuje do organizace Junák, svaz skautů a skautek ČR. Časopis Zpravodaj přebírá název skautského časopisu z roku 1932 – Táborák. Krátce po letním táboře nastává opět příval nováčků a Delfín kontaktuje bývalého vedoucího oddílu Little Hawks Tomáše Studenovského – Medvěda. Na podzim přichází Medvěd jako nový vedoucí Liščí stopy, aby převzal po Delfínovi, který právě odchází na vojnu celý oddíl. Dochází k postupnému rozdělení oddílu do sedmi družin: Orlové, Duchové lesa, Domorodci, Černý baret, Táborníci, Vikingové a dívčí družina Amazonky).

Liščí stopa touží po samostatné klubovně a tak počátkem roku 1995 dochází ke stěhování do bývalé prádelny v Hájkově ulici. Medvěd udržuje oddíl stále ve stejném duchu jako Delfín, který se má koncem roku vrátit a převzít opět do svých rukou. Konají se pravidelné schůzky, jezdí se do přírody a v létě se jede na oddílový tábor do Horažďovic. Zde se také objevuje Medvědův kamarád Řešetlák (bývalý náčelník kmene Oswego) a pokouší se přesvědčit Medvěda o přetvoření oddílu v indiánský kmen. Přestože i Medvěd pocházel z oddílu, kterému nebyla indiánská myšlenka cizí, nechtěl narušit myšlenku oddílu, který mu byl vlastně pouze zapůjčen a tak Liščí stopa zatím pokračuje postaru, ale již bez družiny Amazonek. Delfín se vrací koncem roku 1995 z vojny, ale k vedení oddílu nesoucího přece jen stopy působení Medvěda ( a částečně i Řešetláka) se příliš neměl. Začíná trénovat oddíl mladých fotbalistů SK Union a Liščí stopu v té době v podstatě opouští.

Na jaře se tedy Medvěd vrací k myšlence, kterou nadhodil Řešetlák na letním táboře a začíná oddíl připravovat na transformaci v indiánský oddíl. V Liščí stopě v té době začíná výrazněji pracovat i Řešetlák, který přijímá členství v oddíle a stává se v podstatě druhým vedoucím. Nastávají změny ohromného rozsahu: oddíl začíná jezdit pravidelně každých čtrnáct dní na výpravy do přírody, přebírá podle vzoru Midewiwinu již vypracovaný systém odborných zkoušek – Orlích per a Mistrovství Lesní Moudrosti. Družiny se přetvářejí v clany (Černý Panter, Bílý Orel, Červený Lišák, Šedý Sob, Zelená Ještěrka a Oranžová Veverka), své vlajky mění za kožené štíty a nakupují se stany prérijních indiánů (týpí). Zatímco Medvěd učí budoucí kmen praktickým tábornickým dovednostem a rukodělným znalostem původních domorodců Ameriky, Řešetlák zasvěcuje kluky do Lesní moudrosti a pokládá tak základy ohnivectví na nichž stojí kmen dodnes.

Dne 25. května 1996 se koná na vrchu Rubín u Podbořan ustavující Sněm kmene, kde si chlapci vybrali za svůj symbol zvíře, které pro něj bylo posvátné již při jeho zrodu – lišáka. Stali jsme se tak Liščími indiány (Meshkwakihukové, Foxové – dakotsky Ksigudan). Na Sněmu se poprvé konala soutěž Nodintopa, udílela se první Orlí pera a hodnosti Lesní moudrosti. Novému kmeni popřál hodně zdaru i jeho zakladatel Delfín, který také dostal symbolické bojovnické číslo 01. Letní tábor se konal 13.7. – 3.8. na louce Výbrnice u Nižbora. Tento tábor již nesl všechny znaky táboření Ksigudanu, které jsou dnes pokládány za samozřejmost, ale tehdy znamenaly pro oddíl naprostou revoluci: indiánský budíček a večerku, posezení v kruhu neboli lalewetika, mučednický kůl s býčí lebkou, táborová olympiáda, celotáborová hra pro menší a tvrďárna pro starší, ranní ponořování v potoce, saunové obřady, muh-mohwa, pocta čistoty, bílý skalp, volba Nibowaky atd. Na táboře je Řešetlák jmenován kmenovým šamanem, Medvěd je zvolen prvním náčelníkem Ksigudanu a Delfín degandawidou.

Začátkem roku 1997 se rozpadá ve skautském středisku 2. chlapecký oddíl a Medvěd se s Ksigudanem vrací do klubovny ve skautském domě. Všichni chlapci jsou přeregistrováni a Ksigudan se stává 2. chlapeckým oddílem skautů. Kmen si utváří systém tradičních výprav a pravidelného sněmování čtyřikrát ročně. Ve kmeni se díky Řešetlákovi objevují nové tváře pražských kamarádů: wg. Anpetuwi-ile ze Sihasapy (později druhý kmenový šaman), ohnivec Kašpárek z Oswega, Hroch (Oswego) a Hadži (HOBŘ a Oswego). V prosinci jede Ksigudan na svůj první Zimní tábor (Výbrnice).

Na letním táboře 1998 (Štichovice u Manětína) získává Řešetlák lesní jméno Okaluza-eča a Kašpárek je vysvěcen na wagameda Wakišaku. Ohnivcem a 2. náčelníkem kmene se na táboře stává sachem Chico, který má vést kmen dále. Nový náčelník bohužel ve svých čtrnácti letech nemohl nést odpovědnost za celý kmen a o tři měsíce později odchází. Na mimořádném 11. Sněmu je do funkce náčelníka opět povolán Medvěd a snaží se stabilizovat situaci ve kmeni.

Kmen se dostává do vleklé krize, kterou řeší až o půl roku později Medvěd několika nábory nových členů na školách. Na Sněmu v Knížeháji 13. 2. 1999 byl Medvěd vyslán na vigílie a vrací se jako Tuwanakha. Letní tábor 1999 v Radíči je plný života a kmen opět šlape na plné obrátky. Na ohnivce kmene jsou vysvěceni: náčelník Tuwanakha, Mauglí – Othakté a Šmoula – Inyanka. Jaro roku 2000 je ve znamení stále se rozvíjejícího kmene (v té době více jak čtyřicet duší !), ale také připravovaného odchodu náčelníka Tuwanakhy za prací do Prahy. Na zimním táboře vstupuje do kmene brněnský student hudby Condor a postará se tak o velký rozvoj muzicírování v Ksigudanu. Krátce poté vstupuje do kmene také náš kamarád Grizli (bývalý náčelník pražské Sosny), který s námi táboří od roku 1998. Letní tábor je konečnou kapitolou tehdejší éry kmene. V průběhu několika měsíců odchází více než polovina kmene a tuto skutečnost nezvrátí ani rychlé povolání Chica do vedení kmene.

Náčelník Chico se snaží udržet kmen ve stavu, v jakém mu jej Tuwanakha předal, ale jeho snaha vychází naprázdno. V roce 2001 zůstává ve kmeni pouze 8 bojovníků včetně náčelníka a Ksigudan se dostává do další kmenové krize. Kmen má sice také 4-8 nováčků, ale Ti jsou většinou „věnováni“ Smečce vlčat. Letní tábor má Ksigudan tentokrát se Střediskem v Měsíčním údolí. Za pražské členstvo se zúčastní pouze Tuwanakha, Grizli a Condor, ostatní se stahují do ústraní. Na druhé vigilie byli vysláni Tuwanakha a Othakté, aby byli poté vysvěceni na wagamedy kmene. Tito dva se pak dále starají o ohnivectví ve kmeni.

V roce 2002 je činnost Ksigudanu omezena na pomoc Smečce vlčat s programem a několik málo výprav. Sněm se koná pouze na Letním táboře ve Štichovicích a také výprav je minimum. Na podzim bere Tuwanakha wagameda Othaktého na 50. Sněm kmene Šavanů do Zábřehu na Moravě a spolu s Grizlim pořádá výpravu na Pustý hrádek. Podaří se přesvědčit tehdejší náčelnický triumvirát Othakté, Inyanka a Komár (náčelník Chico se v té době již věnuje pouze vedení Smečky vlčat, kterou vedl i v letech 1998–2000), aby se pokusili o znovuvzkříšení zašlé slávy Ksigudanu. Rok 2003 je ve znamení obnovy tradic kmene, na jaře je sachem Othakté zvolen třetím náčelníkem kmene a Komár s Inyankou mu pomáhají jako podnáčelníci. V létě jede Ksigudan opět na svůj samostatný tábor pod zastřešením Tuwanakhova vedení. Na tábor opět přijíždí všichni pražští členové a podávají tak novému vedení svou pomocnou ruku. V létě vypracovalo náčelnictvo nový Zápisník Orlích per, Kmenový Zákoník a udělalo si čekatelské zkoušky. V novém roce 2004 má již Ksigudan plnoleté náčelnictvo, jede na zimní i letní tábor, pokouší se obnovit tradici výprav a doplnit členstvo na počet z dob jeho největší slávy. Na jaře definitivně odchází šaman Okaluza-eča, na letním táboře je vyslán na vigílie Komár a vrací se jako Tawashikyah. Bohužel rozpory se Skautským střediskem nutí náčelnictvo opustit současnou klubovnu a scházet se pod střechou žateckého DDM.

Tuwanakha iniciuje vznik clanu Modré Želvy, jejímiž členy se stávají bývalí členové, kteří chtějí pomáhat i nadále oddílu a podílet se na činnosti kmene. Jeden z členů Modré Želvy – Čapák, je na letním táboře 2005 zvolen 4. náčelníkem Ksigudanu. Na podzim 2005, za vlády 4. náčelníka Čapáka, byl Ksigudan přijat do Midewiwinu a šaman Mičkinikwa vysvětil na Sněmu v Krtských skalách váčky 5 ohnivců a 3 wagamedy (Othakté, Wakišaka, Tuwanakha). V roce 2007 je zvolen 5. náčelníkem Orlí sagamor Puma, Tuwanakha byl vysvěcen na Liščích doupatech u Zábřehu na jaře 2007 na 23. šamana Midewiwinu a na 40. Sněmu kmene Ksigudan zvolen jednomyslně Radou šamanů (šamani kmenů Sacagawea, Neskenon, Shawnee, Naška-pi, Mazaskazi Wanča, Sihasapa, Konestoga, Ksigudan) za Bibageda Midewiwinu. V létě 2008 se druhým šamanem stává Wakišaka. Na jarním sněmu 2013 na Sierra Madre byla ukončena činnost dětského kmene a Ksigudan funguje nadále pouze jako rodinný kmen pod vedením Wakišaky.

Náčelníci: 1. Tomáš Studenovský – Tuwanakha (1994–2000), 2. Martin Štíbr – Chico (1998, 2001–2003), triumvirát: Jiří Novák – Othakté, Jan Ryšlavý – Komár a Jiří Šilhavý – Inyanka (2003), 3. Jiří Novák – Othakté (2003–2005), 4. Martin Čáp – Čapák (2005-7), 5. Pavel Koutenský – Puma (2007-2012), 6. Radek Weigert - Wakišaka (2013-

Šamani: Tuwanakha, Wakišaka

Clany: Lhokssapah (Černý Panter), Agleškatho (Zelená Ještěrka), Adžidaumošagí (Oranžová Veverka), Ksigudanlutah (Červený Lišák), Wanbliskah (Bílý Orel), Adykhota (Šedý Sob) a Khéyathosán (Modrá Želva)