Kategorie:kmen Nataka (Praha)

I tento kmen byl velmi silný zájemce o členství v Midewiwinu. Nevím přesně kdy se s nimi záhřebští Čerokíjové začali kamarádit. Zřejmě se potkali na akcích Midewiwinu a ačkoli měly oba kmeny k sobě geograficky daleko, začalo je spojovat i to, že jejich členství v Midé byly „házeny klacky pod nohy“. Co třeba říci na to, že takové přátelství, které nalezli u Moravských Čerokíjů, nenašli Natakové v Praze. Ve 173. čísle čerokíjského zpravodaje Stopař z měsíce Pukajících stromů 1996, se dovídáme, že za nimi přijeli na víkend 26.-28.4. a Čerokíjové opětovali jejich pozvání do Zatopených lomů na 31. 5. – 2. 6.´96. Na podzim 24.- 27. 10.´96 odjíždějí zase Stopaři na doporučení Manga (náč.Nataků) do Litoměřic, aby se účastnili Memoriálu Karla Hynka Máchy, který pořádali litoměřičtí skauti – 1. oddíl Kondoři.

Jedním z cílů tohoto putování byl i hrad Helfenburk. Zahájení proběhlo v čedičovém lomu pod kopcem Radobýlem, kde byl start 57 pětičlenných hlídek. Čerokíjů tu bylo 17 a do kategorie starších (běželo celkem 17 hlídek) vyslali jednu pětku, která obsadila skvělé 5. místo.

22. 11. t.r. cestovali Čerokíjové do Českého krasu, aby navštívili na pozvání Nataků Koněpruské jeskyně.

Natakové byli speleoskauty 109. oddílu z Prahy 10 a říkali si kmen Bílého netopýra. Za komunistického režimu totiž skauti přežívali v různých organizacích. Dobře se cítili ve Sboru ochrany přírody při Národním muzeu v Praze, který se později osamostatnil v TIS- Svaz pro ochranu přírody a krajiny. Už Sbor měl velice silnou a aktivní Krasovou sekci jeskyňářů. Ti měli svou vlastní klubovnu v Jaromírově ulici v Nuslích, kde se v roce 1965 scházeli k prvním schůzkám také kluci z Neskenonu, než si zřídili svou vlastní v Nitranské ulici na Vinohradech. Z Krasové sekce ochranářů vznikla později i samostatná Speleologická společnost. Její člen, Jarda Veselý s kamarády, na jaře 1990 založil pro jeskyňářský potěr 109: oddíl skautů speleo, který se o dva roky později přičiněním Mariana Lukeše – Manga (člena LLM) transformoval právě v kmen Bílého netopýra.

Netopýr – jak každý kluk ví – žije v jeskyních a ten co zná lépe Kiplingovu Knihu džunglí, tomu nemusím vykládat, kdo byl Mang. Skaut Mang (Marian Lukeš) byl ovšem úředníkem ve spořitelně, kam nastoupil po maturitě, a svůj veškerý volný čas mnoho let věnoval oddílu, aby „šlapal“ tak jak se mu líbilo. Vzorů měl ovšem mnoho, stačilo prolistovat pár čísel jeho občasníku „Mangův dráp“. Dýchne na vás Foglar, Svojsík, Seton, Tábornická unie, ale i vliv Neskenonu, který Mang nepopíral. Dokonce své setkání s tehdejším náčelníkem Gallichviem označil pro Nataku za historické. Mang hovořil ovšem také s Řešetlákem (byl spolu s owachirou Smíškem na Sněmu Ksigudanu v roce 1997) a kontakty s Oswegem a dalšími kmeny Midewiwinu velmi vítal. Výrazem indiánského svérázu, ke kterému Mangovi skauti začali inklinovat, se stal i název Nataka, což je přepis lakotského slova „nahtáka“ - k o p a j í c í- . A kluci, v pravdě ještě povětšinou věkem vlčata, skutečně v jeskyních kopou a pomáhají jeskyňářům hledat archeologické doklady dříve snad obývaných skalních obydlí dávných lidí.

Natakové měli v devadesátém šestém na svém kontě sedm letních táborů. Poslední měl název Ztracených šípů a postavili jej nedaleko hradu Točník u Hořovic. V dalších letech začala mít Nataka velké obtíže, neboť tahoun Mang se oženil a založil rodinu. Znal jsem jej osobně, několik let za mnou docházel do redakce Wampumu Neskenonu a Niky, ale pak se odmlčel a už se mi neozval. Ještě se zastavil pro knížku Kluci z Dakoty, ale více času si na naše přátelství nenašel. Nedávno jsem se dověděl, že Nataka skončila v roce 2000, kdy už Mang, otec dvou dětí, při starostech o rodinu, musel se skautováním přestat. Svého pokračovatele, žel, nenašel. Tak končí mnoho skvělých oddílů.

• Ivan Makásek - Kapitola z knihy Kluci z Neskenonu (Nika, 2004)