Kategorie:kmen Rudých jazyků (Příbram)

Ve svém novém působišti v Příbrami zakládá prof. Miloš Seifert na podzim 1924 kmen „Rudého jazyka“ ze studentů státní reálky. Z činnosti kmene se naštěstí dochovaly některé kroniky z let 1925–27, ze kterých se můžeme dočíst o tom, jak oddíl fungoval.^[1]

Poměrně neobvyklý název kmene měl evokovat oheň a jeho rudé jazyky, které šlehají při hoření. „S ohněm jsme nejvíce ve styku a vidíme v něm symbol Boha.“ Používali však i jednodušší název kmen Ohně.

Kmen funguje zřejmě od počátku roku 1925, první dochovaný zápis v kronice je ze 7. února. Seifert opět zavádí družinový systém a dělí chlapce do tří skupin na Holuby, Krahujce a Soby. Jednotlivé družiny mají svůj samostatný program a výlety do okolí Příbrami. Hlavní náplní činnosti je plnění zkoušek Orlích per podle Svitku březové kůry, který Seifert upravil podle Setona a vydal u nakladatele Kočího. Na měsíčním letním táboře u Otavy se objevují na čtrnáct dní i příbramští studenti. Vedení tábora má sice na starost Seifert, ale mladý učitel Langer je tím, koho si hoši zamilovali. V té době začíná Seifert používat lesní jméno Woowotanna (= Upřímný), které se objevuje také jako pseudonym autora u článků v Lípě, Radosti ad.

V září 1925 kmen konečně získá klubovnu – ředitel jim přidělí sklepní místnost v budově reálky. Kronikář píše: „Do II. roku našeho života vstupujeme za nadějných okamžiků. Je tu bratr Juraj, který v táboře stal se nám milým druhem a zasvěcoval nás do života lesní moudrosti. I teď přišel s písní na rtech a s myslící rukou. Namaloval nám plakát indiánského hocha na kánoi, přijíždějícího k svému wigwamu – a ten v budově reálky burcuje mozky kluků, aby si nemysleli, že život začíná a končí branou reálky.“

Po táboře se kmen výrazně rozrůstá, na zahajovacím sněmu 19. září kronikář uvádí soupis všech členů: Holubi: V. Černý, Bejček, Doubek, Kulhavec, Kozel, Lejsek, Kotrbatý, Čipera, Hlinka, Horáček, F. Černý, Červenka, Hybš, Hála, Krahujci: Štorkán, Zajíček, Podlena, Myslivec, Vopička, V. Souček, K. Žáček, F. Žáček, Skála, Nekolný, Novák, Maršík, Lipka, Mazač, Pilous, Posledník, Skuhrovec, Soukup, Sobi: Karas, Koloc, Podlaha, Veselý, Stejskal, Skoupý, Mařík, Červenka, Hašek, Skála, Mývali: Hlinovský, Přibyl, Bouška, Porges, Hubený, Řežábek, Hahn, Ostříži: F. Balý, J. Balý, Dvořák, Souček, Jaborský, Cajthaml, Moser, Vlci: Ernest, Holeček, Richter, Hněvkovský, F. Veselý. A již o měsíc později má Kmen „Rudého jazyka“ dokonce 67 členů v sedmi družinách (nově přibývají Lišky), které mají působnost v Příbrami, Zdicích, Jincích, Čenkově a Milíně. ^[2]

Kmen se zúčastní v letech 1925-26 táboření na řece Vydře, dochovala se kronika z roku 1926^[3] Od roku 1927 chlapci táboří na Slovensku u srubu Walden. Po odchodu Woowotanny z reálky kmen zaniká.