Kategorie:kmen Wyandoti (Praha)

Bílý Orel vznikl v září roku 1969, kdy zakladatelé Martin Senger –Tulák a Jiří Červinka -Brko začali svolávat kluky, kteří by chtěli prožít něco zajímavého. A pak to začalo: první tábor, první tradiční podnik, první kmenová čísla. Tehdy Bitý Orel organizoval soutěž v orientačním běhu „Memoriál J. M. Tubra" a pomáhal při organizování pochodu Tulácká dvacítka. Během času jsme vystřídali tři klubovny. V té třetí ve Vodárenské věži na Leme jsme zůstali až do dneška. Ve vedení se vystřídalo deset náčelníků, ten poslední, Kozlík, „šéfuje" druhým rokem. Oddíl míval vždy kolem dvaceti bojovníků. Základ tvoří tři rody: Jeleni, Rackové a Bobři, každý pod vedením jednoho rádce. Táborová rada je výkonný orgán, v němž jsou všichni tři rádcové, ohnivec kmene a náčelnictvo, které odpovídá za vlastní chod oddílu. Tvoří ho 4 lidé. Náčelník, dva podnáčelníci a Degandawida (oddílový rádce). Toto členění oddílu funguje s výjimkami celou naši historii a je velice funkční. Degandawida řídí a svolává Táborovou radu a stará se o to, aby každý její člen dělal všechno, co má. Náčelník a podnáčelníci pak mají dost času na to, aby připravovali kvalitní program. Rádcové mají také obrovský význam. Za prvé: Zprostředkovávají komunikaci mezi bojovníky a Táborovou radou. Je přirozené, že mezi bojovníky a vedením oddílu vznikne určitá bariéra daná věkovým rozdílem. Bojovník často neřekne náčelníkovi to, co si skutečně myslí. A od toho je tady rádce. Je bojovníkům věkově blíže, vídaje častěji, je to jejich jakýsi „starší bráška". Má být pro ně vzorem a zároveň rádcem v pravém slova smyslu. Je to vlastně on, kdo je vychovává. Za druhé: Měl by být dostatečně duševně vyspělý, aby dokázal vést rod samostatně a vytvořit dvouhodinový program na rodovou schůzku - rodovku.

Táborová rada tedy řídí oddíl co se týká té praktické stránky (program atd.) O udržování tradic a duchovních hodnot se starají ohnivci. Jsou to nejlepší bojovníci Bílého Orla, mají čest zapalovat sněmovní oheň a podmínkou vstupu mezi ně je zdárné absolvování ohniveckého kurzu. Bez ohnivců, Hlavního ohnivce kmene a jejich činnosti by se náš oddíl stal obyčejným, stejným jako stovky jiných. Udržují v oddíle tu zvláštní atmosféru tajemná, něčeho, co se asi dá těžko popsat.

Poslední skupinou v našem oddíle jsou orlové. Jsou to lidé, kteří jsou už moc staří na to, aby mohli bojovat o orlíčky (naše bodování), ale zatím nemohou nebo nechtějí pracovat ve vedení. Chtějí ale pro oddíl ještě něco vykonat. Účastní se programu tak, jak uznají za vhodné nebo jak to vyžadují jejich povinnosti, pomáhají při hrách, starají se o kroniku či klubovnu apod. Orlové vznikli nedávno, pokud vím, tak v historii oddílu žádná podobná skupina neexistovala. K založení nás vedla skutečnost, že celá jedna generace asi pěti lidí odrostla, ale nikdo nechtěl jen tak z oddílu odejít. Všichni chtěli vrátit to, co za ta léta od oddílu dostávali. Každá ruka k dílu dobrá a v budoucnu můžou pracovat ve vedení. Tak vznikli orlové. Myslím si, že podobné problémy by mohl postihnout většinu oddílů podobného ražení a toto je dobrý způsob jak věc řešit. Ze začátku jsme také uvažovali o tom, že by orlové měli svůj vlastní program - průzkumné výpravy, mineralogie, rýžování zlata či lezení po skalách, prostě to, co se s malými dětmi dělat nedá. To by ale bylo velmi náročné na čas a program by musel připravovat někdo, kdo není ve vedení oddílu. Takový člověk se nenašel a tak zůstalo jen u polotovaru, ale ten vyhovuje.

Všichni členové Táborové rady jsou voleni. Volby to je vynikající šance, jak u bojovníků vzbudit zájem o spolupodíleni na vedení oddílu. Samozřejmě, že některé funkce mohou dělat jen určití lidé a o tom musí rozhodovat Táborová rada resp. náčelnictvo. Situace se řeší tím, že na tyto posty je jen jeden kandidát a je mu svěřena důvěra. Je tady i jakási „bezpečnostní klapka", že kdyby byl nějaký člen TR neoblíben a vedeni to nevědělo, důvěra mu dána nebude a funkci vykonávat nemůže. Minimálně je to další věc, která odlišuje náš oddíl od ostatních. Volby se provádí v kroji na táboře před oddílovým tee-pee. Na prostranství hoří oheň udržovaný ze sněmovního ohně ve dvou mohylách a bojovníci po jednom vchází do tee-pee a vhazují svoje hlasy do umy.

Další zajímavou akcí u nás jsou sněmy. V každém roce jsou tři, jarní, letní na táboře a zimní. Kdo je na sněmu poprvé musí přiznat, že oddílová atmosféra je natolik intenzivní, že se jí nedá nepodlehnout. Celý den se připravuje sněmovní oheň (nejzajímavější je to v zimě v 50cm sněhu), večer, když je tma, začne hlavní ohnivec bubnovat na tam-tam, všichni bojovníci, odění do sněmovních rouch se rozestaví po rodech kolem ohniště, přichází ohnivci se zažehnutými loučemi. „Toto je světlo krásy," promluví do ticha hlavní ohnivec. „Buď čistý ty sám i místa, kde žiješ..." odpovídá jeden z ohnivců podle zákonů lesní moudrosti a přikládá svoji louč k pagodě. Když ohnivci odejdou od zapáleného ohně, rozezní se kytara a všichni svorně zpívající oddílovou hymnu, náčelník si sedá ... Potom hrajeme tradiční sněmovní hry, zpíváme s kytarou, rozmlouváme o důležitých věcech. Je zajímavé, že při pohledu do sněmovního ohně jsou všichni jaksi otevřenější. Proto často diskutujeme o těch nejpalčivějších problémech.

Často jsem přemýšlel o tom, jakým směrem se máš oddíl vlastně ubírá. Je těžké to přesně pojmenovat. Pod hlavičkou PO jsme léta tajně dělali takový program, jaký jsme uznali za vhodné i když často z toho mohly být nepříjemnosti. A také byly! Po revoluci jsme samozřejmě řešili i otázku, zda se stát skautským oddílem a vstoupit do Junáka. Naštěstí všichni členové tehdejší TR byli jednotní, že by to nebylo moudré. Především by to znamenalo ztrátu volnosti. Dostali bychom číslo oddílu, museli nosit skautský kroj. Plnit jejich zkoušky. Navíc po spojení s tehdejším vedením Junáka jsme nabyli dojmu, že vlastně jen začínají a pořádně nevědí, co chtějí. Především se nám nelíbil vojenský systém nařizování z centra, na který bychom museli přistoupit. My chceme být svoji.

Ovšem ideologie, ze které skauting vychází a také myšlenky lásky k přírodě a ostatní náplň Setonova Woodcraňu jsou nám blízké a v zásadě z nich vycházíme i my. Chceme každého člověka, který k nám přichází, přesvědčit, že lze žít v přírodě tak, abychom ji nemuseli ničit, že lze na výpravách a na táboře poznat její zákonitosti a krásy. Protože jenom tak může život na Zemi zůstat. A pak to, co k tomu neodmyslitelně patří, že existuje kamarádství takové, které vydrží celý život. Že bude moci celý život rozdávat radost a naopak v nouzi mu bude pomoženo. Jen mě obchází hrůza, když si pomyslím, že potom přijde do drsné reality všedního dne. Neřekne si „všechno je jinak"?

Ale zpět k Bílému Orlu. Od starých bojovníků jsem slýchával, že byly doby, kdy se Bílý Orel přátelil s jinými oddíly, s Neskenonem, Tuscarorou a dalšími. Pořádali společná klání a s Tuscarorou, dokonce byl podepsán Wampum přátelství. Bylo to možná chvilkové vítězství totalitního režimu, že se tato pouta přetrhala. Já je již nepamatuji a v klubovně jako relikvie přechováváme památky na tyto časy. Některé oddíly možná zanikly, jiné ne. Bylo by hezké navázat nové vztahy. Snažíme se dělat první kroky, měli jsme společnou hru na Starém Městě s oddílem Sov a na oplátku se v létě účastníme jejich Invaze. Ale nejjednodušší cesta, která by vedla k vzájemnému poznání, je lakros. Je to hra, která už svým původem a finanční nenáročností je blízká oddílům jako jsme my. Jsem hrdý na to, že zrovna náš oddíl výrazně přispěl ke vzniku Českého lakrosu. Byl to totiž náš bojovník, Kulička, který jako první přišel s duralovou lakroskou. Někdo možná namítne, že s dřevěnou je to romantičtější a má pravdu. My si také na táboře děláme dřevěné lakrosky, ale pokrok se nedá zastavit (někdy bohužel) a duralová lakroska dala vzniknout novému, specifickému, národnímu sportu. 1 když jsem měl obavy, že naše mladé kluky lakros moc nebaví, moje obavy rozptýlil letošní tábor. Všechny to zase chytlo. Lakros tedy zaplňuje největší část naší sportovní činnosti, ale nebráníme se ani jiným sportům. Rádi si zahrajeme softball a v poslední době i nohejbal (nejlépe na drnech a přes nataženou maskovací sít).

Největší důležitost v oddílovém programu mají ale výpravy. Do přírody jezdíme pravidelně každý druhý víkend a je to jedinečná příležitost pro kluky dostat se ven mimo město. Jediná věc, která nás nyní při výpravách omezuje jsou ceny jízdného. Výpravy se konají samozřejmě i v zimě. Většinou zajišťujeme noclehy ve školách. Je to totiž vynikající věc. Než riskovat, že se mi někdo nachladí a příště ho rodiče nepustí nebo jet jenom na jeden den, to radši telefonuji a koresponduji se školami a ona se vždy nějaká najde. Vynikající formou jak povzbudit bojovníka k činnosti jsou tradiční podniky. Je vždy velkou ctí a přáním být napsán na desku trofejí vedle slavných a starých bojovníků. A tak Boj o modřínový srub, Indiánské hry, Dřevorubecká stezka, ale třeba i Hadrákový turnaj jsou ve velké oblibě a pravidelně se jich zúčastňuje více bojovníků než normálních akcí. Pokusil jsem se představit oddíl Bílý Orel. Nakonec snad můžu říci krédo moje i mých kamarádů ve vedení oddílu. Použiji při tom slova čestného člena našeho oddílu Pepy Přecha, která jej přesně vystihuji: "My pouze jdeme po stejné stezce. Po stezce, kterou vyšlapali ti před námi. Mnohé už bylo objeveno a stalo se tradici oddílu. Ale snad i my obohacujeme oddílovou stezku a zanecháváme na ní nějakou stopu, a v plynutí času předáme pochodeň tradice, jako věčné světlo další generaci. Oddíl to je neustálá proměna moře. Má své přílivy i odlivy. Jednou vysoké vlny, jindy hluboké tišiny. Přijdou bouře s větrem a deštěm, ale i křik ptáků houpajících se na vlnách pod paprsky slunce. Ne jinak je to s oddílovou vlajkou, pod kterou žije svůj sen současná generace bojovníků Bílého Orla. Kdy oni dostoupí svého vrcholu? Možná to už bylo na jejich prvním táboře. Nebo je k němu cesta ještě otevřená? Moře ustupuje, aby se znovu v plné síle přiblížilo...

Velikost oddílu nespočívá v počtu výprav ani v množství táborů. Jeho cílem není a nemůže být třicet kluků - nastoupených, vyrovnaných a poslušných. Jednota v názoru. Vzorná kronika. Ani nádherné trofeje, proslovy a perfektní krojovky. Člověk totiž není prostředkem pro rozkvět oddílu, ale oddíl je pro rozkvět člověka. A tedy pouze krása stopy, kterou oddíl zanechává v lidech je měřítko jeho velikosti."

Možná proto se mi můj oddíl zdá nejlepší a tobě zase ten tvůj. Oba máme pravdu!

Vladimír Bezděk – Buratino, podnáčelník Bílého Orla

• Uvedená historie byla uveřejněna ve Wampumu Neskenonu 1992/4.