Warren, 1853/ Chapter VII

Kapitola VII.

Éra objevů

Úvodní poznámky • Návštěva Clauda Alloueze v zátoce Shag-a-waum-ik-ong, jak ji znají Odžibvejové • Definice "Wa-me-tig-oshe", Odžibvejského pojmenování pro Francouze • Starožitný stříbrný krucifix nalezený poblíž La Pointe • Starobylé proroctví předpovídající příchod bílé rasy • Neobyčejný sen Ma-se-wa-pe-ga • Vydává se hledat bílé duchy. • Nachází je a vrací se ke svému lidu s dary • Podniká druhou cestu a vrací se s ohnivými zbraněmi a ohnivou vodou. • Příběh o první zkoušce a účinku ohnivé vody • Příběh o účinku palné zbraně u Dakotů • Dva bílí obchodníci nalezeni hladovějící na ostrově La Pointe • První bělošští návštěvníci u Odžibvejů v zátoce Shag-a-waum-ik-ong • Před dvěma sty lety (1652) • Usazení obchodníků a kněží ve vesnici Odžibvejů • Poznámky atd.

Úvodní poznámky

Doba, kdy se domorodci poprvé setkali s bělochy a začali s nimi komunikovat, má v dějinách tohoto kontinentu zásadní význam.

Pokud jde o jejich vlastní kmen, Odžibvejové o této události zachovali přesné a podrobné zprávy. A informace, které si o ní ústně předávají jejich staří muži, jsou hodny velké pozornosti, i když se mohou mírně lišit od těch, které světu předkládají standardní historici a spisovatelé, a které pochází ze spisů podnikavých a nebojácných starých jezuitských misionářů a z publikovaných vyprávění prvních dobrodruhů, co pronikli do srdce americké divočiny. Tyto zdroje informací lze považovat za spolehlivější a autentičtější než je ústní tradice Indiánů, ale protože jsme se zavázali sepsat jejich historii tak, jak si ji sami vyprávějí, budeme tak činit bez ohledu na to, co již bylo napsáno významnými a standardními autory. Autor je tedy ochoten považovat za pravdivé a naprosto spolehlivé informace, které o tomto tématu získal a důkladně prozkoumal a které budou v této kapitole přecházet ve vyprávění ústy jeho starých indiánských informátorů.

Než se plně pustíme do vyprávění o tom, jak proběhlo první seznámení a kontakt Odžibvejů s jejich bílými bratry, považujeme za nezbytné uvést několik úvodních poznámek.

Ti, kdo pečlivě zkoumali spisy starých jezuitských misionářů a prvních dobrodruhů, co o sobě tvrdili, že byli prvními objeviteli nových oblastí a nových lidí v tehdejší temné divočině západní nebo střední Ameriky, zjistili, že v jejich dílech je mnoho hrubých omylů a přehánění a že jejich díla jako celek jsou tolerována a jejich vyprávění se stávají předmětem historie jen proto, že žádný jiný zdroj informací nebyl nikdy zpřístupněn veřejnosti.

Je obecně známou skutečností, že první dobrodruh, který je schopen podat plamennou zprávu o svých cestách, je potomky vydáván za prvního objevitele země a lidí, které popisuje, že navštívil, i když možná stejný kraj a stejné lidi objevil dávno předtím nějaký neznámý a skromnější člověk, který kvůli tomu, že nemohl své úspěchy vylíčit v cestopisu, navždy ztratí zásluhy o to, co skutečně vykonal.

Takových případů se denně objevuje mnoho a bylo by možné je vyjmenovat. Mimo jiné pan Catlin ve své knize tvrdí (a všichni, kdo nevědí opak, tomu věří), že byl prvním bělochem, který navštívil dakotský pískovcový lom, ačkoli ve skutečnosti byl tentýž lom znám a navštěvován bílými obchodníky téměř sto let předtím, než jej Catlin spatřil a napsal svou knihu.

Stejně tak Charles Lanman, který později opakovaně prohlašoval, že byl prvním bělochem, co navštívil vodopády na řece St. Luis, přesto že je ve skutečnosti navštívili před ním Aitkin, Morrison, Sayer a řada dalších bělochů, kteří víc jak 50 let navštěvovali stejné vodopády, jen o tom neměli potřebu neustále mluvit. Tak se stává, že člověk, který někam cestuje jen pro to aby o tom napsal knihu, kterou by mohl následně prodat, a který je literátem schopným vytrubovat do světa svou vlastní slávu, často na sebe strhává vavříny, které by měly ve skutečnosti náležet skromnějším a méně gramotným dobrodruhům.

Pan Bancroft ve svých standardních "Dějinách Spojených států" uvádí, že roku 1665 podnikavý a vytrvalý jezuitský misionář Claude Allouez se svým společníkem dorazil až k Hořejšímu jezeru, kde objevil v zálivu Shag-a-waum-ik-ong velkou vesnici Odžibvejců, kteří se zrovna připravovali na válečnou výpravu proti Dakotům. Pobyl mezi nimi dva roky a naučil sbor jejich mladíků zpívat Pater a Ave.

Jedná se o první návštěvu bělochů na tomto místě Hořejšího jezera, o které máme spolehlivé písemné svědectví. Zpráva uvedená v Bancroftově "Historii" však není zcela potvrzena Odžibveji. Pouze na základě drobného a opakovaného dotazování jsem se z jejich úst dozvěděl o této rané návštěvě "černě oděného kněze", nikoli však o tom, že by u nich pobýval delší dobu. A s jistotou tvrdí, že se ten "kněz" nimi objevil až mnoho let po první návštěvě bělochů v jejich vesnici v zálivu Šag-a-waum-ik-ong. A silně pochybuji o tom, že by otec Allouez pobýval mezi jejich lidmi tak dlouho jako dva roky nebo že by někoho z nich naučil zpívat kancionály. A to z toho důvodu, že Odžibvejové, kteří jsou tak podrobní ve vyprávění o detailech jakékoli významné události ve své historii, která se udála během posledních osmi generací, se o těchto skutečnostech nezmiňují. Je tedy víc než pravděpodobné, že dvouletý pobyt tohoto jezuity v zátoce Shag-a-waum-ik-ong byl ve skutečnosti jen příležitostnou návštěvou ze Sault Ste. Marie neboli Quebecu, který v té době již byl výchozím bodem a shromaždištěm západofrancouzských dobrodruhů.

Zdá se, že v té době panoval mezi různými sektami katolického kněžstva duch soupeření a rivality o to, kdo pronikne nejdále do západní divočiny Ameriky, aby tam zasadil kříž.

Představivost v některých případech předstihla jejich skutečný postup a misionářské stanice se na Hennepinově staré mapě nacházejí v místech, kam nikdy nevkročila noha bělocha. To, že se katoličtí kněží objevili mezi prvními bílými návštěvníky, Odžibvejové ochotně uznávají. A jméno, pod kterým odjakživa znají Francouze, je toho dostatečným svědectvím: Wa-me-tig-oshe. Po mnoho let nemohli toto jméno přeložit ani nedokonalí tlumočníci, které zaměstnávali zástupci Francouzů a Angličanů, a jeho doslovná definice byla uvedena až během poslední války na poradě různých kmenů, kterou svolali Britové na Drummondův ostrov. Několik přítomných odžibvejských tlumočníků bylo požádáno, aby uvedli jeho definici. Všichni selhali, až John Baptiste Cadotte, ve své době uznávaný jako nejdokonalejší tlumočník Algiků, povstal a podal ji takto: "Wa-mit-ig-oshe je odvozeno od wa-wa, mávat, a metig, dřevo nebo hůl, a znamená doslova lidé nebo 'muži mávající klackem', což je odvozeno od skutečnosti, že když se Francouzi poprvé objevili mezi Algonkiny, kteří jim dali toto jméno, přicházeli v doprovodu kněží, kteří neustále mávali křížem nad hlavou, kdykoli přistáli v nějaké indiánské vesnici."

Za zmínku stojí také okolnost, že před několika lety vykopala jedna stará indiánka na své zahradě v Bad River u La Pointe starožitný stříbrný krucifix, který byl hluboko zaorán. Byl jsem očitým svědkem tohoto nálezu a vzpomínám, že tehdy vyvolal mezi dobrými katolíky z La Pointe docela velké pozdvižení, neboť trvali na tom, že je to znamení Velkého ducha, který tím dal té staré ženě znamení, aby se připojila k církvi. Krucifix, který byl nalezen asi dvě stopy pod zemí, byl z čistého stříbra, asi tři palce dlouhý a přiměřeně široký. A byl pohřben u jezera Gull Lake v hrobě oblíbeného vnuka té staré indiánky, která ho dala na hraní.

Odžibvejové tvrdí, že již dávno předtím, než se dozvěděli o přítomnosti bělochů na tomto kontinentu, předpověděl jejich příchod jeden z jejich starců, kterému velká svatost a často opakované půsty umožňovaly komunikovat s duchy a vidět daleko do budoucnosti. Prorokoval, že bílí duchové přijdou v množství jako písek na břehu jezera a smetou rudou rasu z lovišť, která jim Velký duch daroval jako dědictví. Prorokovali, že důsledkem příchodu bílého muže bude podle An-ish-in-aub-aga "konec světa". Přiznávají, že jejich předkové zpočátku slovům starého proroka předpovídajícím tyto události nevěřili, ale nyní, když současná generace denně vidí, jak se předpovězené události do všech podrobností naplňují, jsou ti přemýšlivější z nich pevně přesvědčeni, že jsou skutečně "rasou odsouzenou k zániku". "Rasou odsouzenou k záhubě." Právě díky tomuto proroctví se Te-cum-sehovi a jeho bratrovi, slavnému prorokovi Show-a-no, podařilo tak snadno vytvořit koalici mezi Algiky a dalšími kmeny, jejímž hlavním a tajným cílem bylo definitivní vypuzení bělochů z Ameriky.

Odžibvejové o svých prvních kontaktech s bělochy hovoří takto:–

Ještě v době, kdy žili ve svém velkém a centrálním městě na ostrově La Pointe, se jednomu z hlavních a předních kněží Me-da-we, který se jmenoval Ma-se-wa-pe-ga (celá žebra), zdál sen, v němž spatřil duchy co vypadali jako lidé, ale s bílou kůží a zakrytou hlavou. Šli k němu s nataženýma rukama a s úsměvem na tváři. Tento zvláštní sen vyprávěl hlavním mužům Odžibvejů u příležitosti velkolepé obětní hostiny svému strážnému duchu snů. A při tom jim sdělil, že bílí duchové, co se mu takto zjevili, sídlí směrem k vycházejícímu slunci a že se je tedy vydá hledat. Jeho lidé se ho snažili od toho, co označovali za bláznivou cestu, odradit ale on věřil svému snu a byl pevně rozhodnut cestu podniknout. Celý rok se věnoval přípravám na plánovanou cestu. Postavil si silnou kánoi z březové kůry a cedrového dřeva, nalovil a zpracoval spoustu masa do zásoby a brzy na jaře, když led opustil Velká jezera a dokončil své přípravy, se Ma-se-wa-pe-ga, pouze se svou ženou jako společnicí, vydal na cestu za bílými duchy, které viděl ve svém snu.

Pádlovali na východ po Velkých jezerech, po trase dřívějšího putování svého kmene, až dopluli na Velkou řeku, co tekla ve směru vycházejícího slunce. Nepozorován proplul kolem nepřátelských kmenů Naud-o-ways. A když se konečně řeka, po níž plul, rozšířila a začala připomínat jezero, objevil na břehu chýši z klád a nedaleko ní pařezy velkých stromů, které byly osekány ostřejšími nástroji, než byly hrubé kamenné sekery používané indiány.

Byly to stopy staré možná dvě zimy, ale Ma-se-wa-pe-ga, přesvědčený, že jde o dílo duchů, které hledal, pokračoval dál v cestě a brzy dorazil k další chýši a mýtině, která byla sice také opuštěná, ale bylo vidět že byla postavena a obydlená během předchozí zimy. Povzbuzen proto pádloval dál po proudu, až objevil další chýši, z jejíhož vrcholu se kouřilo. Obývali ji "bílí duchové", kteří ho po přistání srdečně přivítali podáním ruky.

Když se chystal k návratu domů, dostal darem ocelovou sekeru, nůž, a korálky s malým proužkem šarlatové látky, které pečlivě uložil do svého medicinového vaku, jako posvátné předměty aby je bezpečně dovezl domů ke svým lidem do La Pointe. Tam Ma-se-wa-pe-ga opět shromáždil přední muže svého kmene k poradě, ukázal jim své zajímavé dary a podal vyčerpávající zprávu o své úspěšné cestě a splnění svého snu. Následujícího jara ho velký počet jeho lidí následoval na jeho druhou návštěvu údajných "bílých duchů". Nesli s sebou mnoho bobřích kůží a domů se vrátili pozdě na podzim s obávanou střelnou zbraní, která jim měla dát moc nad jejich tolik obávanými nepřáteli. Při této příležitosti si také poprvé opatřili ohnivou vodu, která se měla ukázat jako nejstrašnější metla a prokletí jejich rodu.

Vypráví se, že když tato skupina dorazila do La Pointe s ohnivou vodou, nikdo se ji neodvážil vypít, protože si myslel, že je to jed, který okamžitě způsobí smrt. Aby vyzkoušeli co se stane, provedli pokus na velmi staré ženě, které - jak se domnívali - zbýval tak jako tak jen krátký čas života a jejíž smrt tak byla zcela bezvýznamná. Stará žena když se napila, vypadala pod vlivem nápoje naprosto šťastná a plná euforie. A když vystřízlivěla, hned prosila o to aby se mohla napít znovu. Na základě toho se muži osmělili a zbytek vypili sami. Od té doby se ohnivá voda stala mamonem Odžibvejů a cesta dlouhá stovky mil za její ochutnávkou byla považována jen za chlapeckou hru.

Vyprávějí též o účincích první zbraně, kterou získali od bělochů, kterou sebou vzali mezi vzdálenější a neznalé Dakoty, s nimiž v té době měli uzavřen mír. Mírová skupina Odžibvejů navštívila vesnici těchto lidí na řece St. Croix a jako kuriozitu si s sebou vzala strašlivou zbraň, kterou si opatřili. A zatím co se bavili mírovými hrami, mladíci z Odžibvejů informovali Dakoty o děsivých a smrtících účincích zbraně. Ti se však domnívali, že se je Odžibvejové chtějí zastrašit imaginárním strachem, a jejich zbrani se vysmáli. A ve své nedůvěře jim dokonce navrhli, že se vsadí o její smrtící účinky. Spor se vyhrotil, sázka byla přijata a jeden z dakotských odvážlivců v naprostém výsměchu trval na tom, že nabídne zadní část svého těla jako terč. Pochopitelně byl na místě zastřelen. A mírové skupině se jen s obtížemi podařilo bezpečně vrátit domů, protože smrt válečníka vyvolala hněv Dakotů a starý spor se znovu obnovil, i když od té doby projevovali smrtelný strach ze zbraně, kterou jim jejich odlehlost od bílých cizinců znemožnila získat až po mnoha letech, kdy byli Odžibvejové plně zásobeni.

Zhruba do této doby datují staří muži kmene náhlé vyklizení města na ostrově La Pointe a vysazení svých srubů v přilehlém zálivu Šag-a-waum-ik-ong, o čemž jsem se podrobně zmínil v předchozí kapitole. První běloši, o nichž vyprávějí, že je navštívili, přišli až po tomto rozptýlení a v době, kdy už žili na březích zálivu.

Jednoho jasného rána na počátku zimy, krátce poté, co ostrovy, které jsou seskupeny v této části Hořejšího jezera a známé jako Apoštolové, byly uzavřeny v ledu, se skupina mladých mužů Odžibvejů vydala ze své vesnice v zálivu Shag-a-waum-ik-ong, aby se podle zvyku vydala lovit ryby harpunami skrz díry v ledu mezi ostrovem La Pointe a hlavním břehem, který byl považován za nejlepší místo pro tento způsob rybolovu. Když se věnovali tomuto sportu, objevili kouř, který vycházel z jednoho místa na přilehlém ostrově směrem k jeho východnímu cípu.

Ostrov La Pointe byl v té době naprosto nehostinný kvůli pověrčivým obavám, které jen krátce předtím vedly k jeho úplnému opuštění kmenem, a bylo považováno za projev největší odvahy, když někdo vstoupil na jeho břehy. Mladíci se večer vrátili domů a vyprávěli o kouři, který viděli z ostrova, a staří lidé měli různé dohady o osobách, které by se odvážily rozdělat oheň na ostrově obávaném duchy. Museli to být cizinci a mladíci dostali pokyn, aby se vydali zjistit, kdo kouř vytvořil, kdyby ho znovu spatřili.

Druhý den brzy ráno, když se mladí muži opět vydali na své lovné místo, si opět všimli kouře, který se valil z východního konce neobydleného ostrova, a vedeni zvědavostí se tam rozběhli a našli malý srub, v němž objevili dva bělochy v posledním stádiu hladovění. Mladí Odžibvejové, plni soucitu, je opatrně dopravili do své vesnice, kde jim s velkou laskavostí dali najíst a zachránili jim život.

Tito dva běloši se v létě vydali z Quebecu se zásobami zboží, aby našli Odžibvejce, kteří každoročně přiváželi na mořské pobřeží bohaté smečky bobrů, přestože jim cestu přehradily početné oddíly ostražitých a žárlivých Irokézů. Když pozdě na podzim pomalu připlouvali k jižnímu břehu Velkého jezera, zahnal je led na frekventovaný ostrov, a protože neobjevili blízkost indiánské vesnice, nějakou dobu snášeli muka hladu. V době, kdy je mladí indiáni našli, byli už na pokraji sil a jako poslední prostředek k udržení života si opékali a jedli své vlněné látky a přikrývky.

Když přišli zásobeni zbožím, zůstali ve vesnici přes zimu a vyměnili zboží za bobří kůže. Na jaře následujícího roku je velký počet Odžibvejů doprovázel při návratu domů.

Na základě podrobného zkoumání a událostí, které se údajně odehrály v tomto období, se domnívám, že k první návštěvě bělochů došlo asi před dvěma sty lety. V každém případě je jisté, že se tak stalo několik let před návštěvou "černých šatů", o níž se zmiňuje Bancroftova Historie, a od této dobře ověřené události uplynulo sto osmdesát čtyři let.

Kdyby se provedlo důkladné pátrání, zjistilo by se, že představa, která je dnes obecně rozšířená, že zbožní misionáři z oněch dávných dob byli prvními průkopníky v indiánské zemi kolem velkého řetězce jezer a horního toku Mississippi a že je obchodníci jen těsně následovali, je mylná. Prvními průkopníky byli dobrodružní, ale neznámí a negramotní obchodníci. Staral se jen o bobří kůže a jeho ctižádost ho nevedla k tomu, aby si zajistil jméno prvního objevitele zveřejněním svých cest, tato pocta přirozeně připadla těm, které vedla stejně tak touha po slávě jako náboženská horlivost.

Nadšené vyprávění těchto obchodníků, kteří se vraceli se svými kožešinami do Quebecu, jejich příběhy o velkých vesnicích mírumilovných a poddajných kmenů přiměly horlivého jezuitu a františkána, aby ho doprovodil zpět na místo, o němž vyprávěl, a zasadil kříž mezi nevědomé a prosté děti pralesa.

Těmito poznámkami nechceme slevit z velké chvály, kterou si přesto zaslouží tito zbožní a vytrvalí otcové, kteří se tak brzy pokusili zachránit duše blahoslavených Indiánů.

Při rozdělení kmene Odžibvejů na dvě části před více než třemi staletími u ústí Hořejšího jezera, o němž jsme se podrobně zmínili v předchozí kapitole, zůstala značná skupina na místě jejich starobylé vesnice u Bow-e-tingu neboli Vodopádů sv. Marie; zde se několik let před první návštěvou bělochů a "Černých šatů" ve větší vesnici v zálivu Shag-a-waum-ik-ong usadili obchodníci a kněží, a tato okolnost přirozeně vedla k tomu, že sem ze svých západněji a nebezpečněji položených vesnic přitáhli mnohé rodiny tohoto kmene, až na tomto místě svého starobylého města opět čítali mnoho wigwamů. Byl to první objev tohoto kmene na tomto místě, který jim dal francouzské jméno Saulteaux, podle toho, že sídlili u "vodopádů".

Od té doby zůstává tato skupina oddělena od hlavního kmene, který se rozprostírá na sever, západ a jih od svého ústředního města La Pointe, zasahujícími jižními břehy jezera Superior.

S pomocí Francouzů, Ottavů, Potawatumů a Wyandotů se jim podařilo zastavit obtěžující nájezdy bojovných Irokézů, a protože se stali stejně zdatnými držiteli střelných zbraní, místo aby byli zatlačováni na západ, jak tomu bylo po staletí předtím, se vrátili na východní trasu někdejšího vystěhovalectví svých předků a připojili se ke zbytkům svého rodu, který byl po mnoho let odříznut od nich zasahujícími Irokézy a který jako první přivítal francouzské cizince, kteří se vylodili na řece St. Lawrence a kteří je označili za Algonkiny.

Od tohoto období se komunikace mezi východní částí či týlem algiňanských kmenů, obývajícím dolní vody řeky svatého Vavřince, a velkým západním vanem, který obýval oblast Hořejšího jezera, stala poměrně volnou a otevřenou, neboť vesnice algiňanských kmenů lemovaly břehy velkého řetězce jezer a také břehy velké řeky, která tvoří ústí do "slané vody".

V jedné z jejich tradic se uvádí že „když běloch poprvé vkročil na ostrov 'Velká želva' Mackinawů, spatřil na oblázkovém břehu jeřába a medvěda, kteří je vlídně přijali, pozvali je do svých vigvamů a předložili jim jídlo". Tato alegorie označuje, že Odžibvejové z rodů s totemy jeřábů a medvědů jako první přijali bílé cizince a podali jim ruku přátelství a pohostinných obřadů, a na památku této události prý byli oblíbenými klany u starých francouzských objevitelů.