Warren, 1853/ Chapter VIII

Kapitola VIII.

Bezprostřední důsledky jejich prvního styku s bělochy

Odžibvejové odhazují své primitivní náčiní a zbraně • Poznávají hodnotu kožešinových zvířat • Každoroční návštěvy Quebecu za účelem obchodu • V tlupách vycházejí ze zátoky Shag-a-waum-ik-ong. • Obchod s kožešinami je hlavní příčinou jejich budoucích pohybů a výbojů • Způsob vedení jejich válek • Vyprávění o Bi-aus-wahovi • Umírá za svého syna • Válečná výprava, která se zvedla, aby pomstila jeho smrt • Lest zničených vesnic Foxů • Foxové odcházejí do Wisconsinu • Wa-we-gis-ug-o zakládá vesnici ve Fond du Lac • Charakter jejich styků s bělochy v tomto období • Velké shromáždění kmenů v Sault Ste. Marie 1671 • Cíl Francouzů v tomto hnutí • Slova francouzského vyslance adresovaná náčelníkovi Odžibvejů • Odžibvejové se učí milovat Francouze • Příčiny toho • Poznámky k povaze jejich zacházení a vzájemných vztahů ve srovnání s jednáním britské vlády a vlády Spojených států

Odžibvejové odhazují své primitivní náčiní a zbraně

Nyní jsme dospěli do období jejich historie, kdy se důležité důsledky objevení a styku s bílou rasou začaly projevovat na dřívějším vyrovnaném, jednotvárném a prostém způsobu života, který Odžibvejové vedli po mnoho generací. Hliněné kotlíky, hrnce a jiné nádoby vyměnili za nádobí z mědi a mosazi. Zahodili poměrně neškodné luky které nahradily palné zbraně. A ocelové nože a tomahavky bělochů začali používat tam, kde dříve stačil kámen, paroh a kost. Velice brzy si uvědomili, jakou cenu mají pro bílé cizince kožešiny, a tak kůže zvířat, které předtím používali jen na svůj oděv, nyní přinášeli jako žádané zboží obchodníkům s bledými tvářemi. A následkem toho začalo nevybíravé vyvražďování bobrů a jiných kožešinových zvířat, kterých bylo opravdu mnoho, protože do té doby se s jejím lovem obtěžovali jen tehdy, když byla jejich teplá kožešina potřebná k zakrytí nahoty divokého indiána v zimě nebo maso nezbytné k ukojení hladu.

Již na počátku 17. století začali Odžibvejové každoročně navštěvovat Quebec a později také Montreal. Brali tam sebou balíky bobřích kůží a místo nich se vraceli s palnými zbraněmi, přikrývkami, drobnostmi a ohnivou vodou bělochů. Tento zvyk dodržovali po mnoho let a postupně se délka jejich cest zkracovala, jak se k nim běloši krok za krokem přibližovali. Nejprve umístili své obchodní stanice v Detroitu, pak v Mackinaw, pak v Sault Ste. Marie, až nakonec kouř z jejich chatrčí vycházel i na samotném ostrově La Pointe, kde obvykle tyto pravidelné cesty končily.

Trvalo mnoho let, než první francouzští obchodníci umístili mezi Odžibveji z kmene Šag-a-waum-ik-ong stálou obchodní stanici, a mezitím se tento kmen zásobil střelnými zbraněmi, vyhubil všechny bobry v okolí svého dávného sídla, a v honbě za zvěří se jeho tlupy rozšířily dál do vnitrozemí, směrem na západ a na jih k nádherným jezerům a potokům, co tvoří přítoky řek Wisconsin, Chippeway a St. Croix. A také podél jižního pobřeží Velkého jezera až k jeho nejzazšímu cípu, a odtud dokonce dál do vnitrozemí až k pramenům Mississippi. To vše byla původně země Dakotů a Foxů, kteří se statečně snažili vytlačit útočící Odžibvejce pryč ze svých nejlepších lovišť, ale marně, protože útočníci se kromě toho, že se jejich počet zvýšil, se také zmocnili strašlivých zbraní, proti nimž se báli bojovat svými primitivními luky a šípy.

Odžibvejové po řadu let považovali zátoku Šag-a-waum-ik-ong za svůj společný domov a v různých ročních obdobích se tam vracely jejich lovecké tlupy. Zde také, a pouze zde, se konaly jejich velké léčebné obřady a shromažďovaly jejich válečné oddíly, aby táhly proti početným nepřátelům aby je zahnaly zpět. Obchod s kožešinami byl hlavní hnací silou a příčinou, která vedla Odžibvejce stále více na západ, až se díky dobývání a vytrvalému, nikdy nepolevujícímu tlaku na své nepřátele zmocnili rozsáhlých území, po nichž jsou dnes roztroušeni. Své současné hrdé postavení v tomto ohledu nezískali bez odpovídající ceny v krvi a životech a Odžibvejové pravdivě vykřikují, když je chamtivý "Dlouhý nůž" žádá, aby prodali svou zemi, že "je poseta kostmi jejich otců a obohacena jejich krví".

Jejich války v tomto období byly většinou vedeny malými a nesoustředěnými skupinami a pouze při příležitostech, kdy se válečníci kmene po těžkém úderu nebo ztrátě způsobené nepřáteli shromáždili pod vedením nějakého známého vůdce a při pochodu do země Dakotů či Foxů podnikli odvážný a účinný útok, který se dlouho připomínal a udržoval jejich nepřátele ve strachu a pod kontrolou.

V této době se stala okolnost, o níž budeme v rámci našeho vyprávění vyprávět. Několik lóží odžibvejských lovců pod vedením Bi-aus-waha, vůdčího muže kmene, který si nárokoval totem Potáplice (Loon), se jednoho jara utábořilo v Kah-puk-wi-e-kah, zátoce na břehu jezera ležící čtyřicet mil západně od La Pointe.

Jednou časně ráno tábor přepadla početná válečná skupina lišek a všechny muže, ženy a děti povraždila, s výjimkou jednoho chlapce a jednoho starce, kteří utekli do bažiny a uvízli v bažině a bahně, byli zajati a vítězoslavně odvedeni Foxy do jejich vesnice, kde je čekala smrt se všemi barbarskými mučeními, jaká si divoši dovedou vymyslet.

Bi-aus-wah byl v době útoku na lovu a vrátil se až k večeru. Jeho pocity, když našel své wigwamy v popelu a mrtvé, skalpů zbavené ostatky své milované rodiny a příbuzných poházené na zakrvácené zemi, si lze jen představit. Ztratil vše, co ho poutalo k životu, a zcela bezstarostně se vydal po zpáteční stopě Lišáků, rozhodnutý v případě nutnosti zemřít, aby se pomstil za těžké příkoří, které mu způsobili. Do vesnice svých nepřátel dorazil den po návratu jejich úspěšné válečné výpravy a slyšel, jak muži, ženy a děti křičí a ječí radostí, když tančili kolem skalpů, které jim jejich bojovníci sebrali.

Odžibvejský náčelník se skrýval na okraji vesnice a čekal na příležitost, aby si mohl potřísnit ruce krví nepřítele, který by se mohl přiblížit na dosah jeho tomahawku. Nezdržel se v záloze dlouho, když se kousek od vesnice shromáždili Lišáci, aby mučili a upálili své dva zajatce. Nejdříve přivedli starce a jeho tělo, zabalené do záhybů hořlavé březové kůry, Lišáci zapálili a nechali ho za pekelného křiku a jekotu proběhnout rukavicí; pokrytý dokonalým plamenem ohně a zasypán sprškou ran stařec brzy zemřel.

Mladý a křehký chlapec byl pak přiveden dopředu a jeho osudem bylo běhat dopředu a dozadu na dlouhé hromadě hořících oharků, dokud nezemřel. Nikdo jiný než rodič si nedokáže plně představit pocity, které svíraly srdce přepadeného náčelníka Odžibvejů, když v mladém zajatci, který měl podstoupit tato muka, poznal své jediné žijící dítě. Jeho jediná ruka ho nemohla zachránit, ale statečný otec se rozhodl zemřít za svého jediného syna nebo s ním, a když se krutí Lišáci chystali zapálit hromadu suchých oharků, na které byl chlapec položen, překvapilo je, že náčelník Odžibvejů hrdě a odvážně vstoupil do jejich středu a oslovil je takto:

"Můj synáček, kterého se chystáš spálit ohněm, zažil jen pár zim, jeho útlé nožky nikdy nešlapaly po válečné stezce, nikdy ti neublížil! Ale vlasy na mé hlavě jsou bílé mnoha zimami a nad hroby svých příbuzných jsem pověsil mnoho skalpů, které jsem sňal z hlav Lišáků; moje smrt má pro vás cenu, nechte mě proto zaujmout místo mého dítěte, aby se mohlo vrátit ke svému lidu."

Lišáci, zcela zaskočeni, mlčky vyslechli náčelníkův návrh a protože vždy toužili po jeho smrti a nyní se obávali následků jeho zoufalého úsilí, přijali jeho nabídku, propustili syna, vyzvali ho k odchodu a místo něj upálili statečného otce. Mladý muž se bezpečně vrátil ke svému lidu v La Pointe a pověst o jeho zavražděném příbuzenstvu a otcově smrti se rozšířila mezi roztroušenými skupinami Odžibvejů jako požár. Byla shromážděna válečná skupina a přišli bojovníci i ze vzdálených Ste. Marie a Grand Portage, aby se připojili k pomstě za smrt svého náčelníka.

Táhli směrem k pramenům řek St.Croix a Chippeway a domů se vrátili, až když přepadli a zničili šest liščích vesnic, z nichž některé byly tvořeny hliněnými wigwamy, které dnes tvoří mohyly, jež jsou v této části země tak hojně rozšířené. Sklidili bohatou úrodu skalpů a provedli tak účinný úder, že od té doby Lišáci vyklidili rýžová jezera a středozemní krajinu kolem řek St. Croix a Chippeway a stáhli se na jih k Wisconsinu.

Brzy po této události se Odžibvejové začali tlačit na břeh jezera a Wa-me-gis-ug-o, odvážný a nebojácný lovec, získal pevnou půdu pod nohama a natrvalo postavil svůj wigwam ve Fond du Lac neboli Wi-a-quah-ke-che-gume- eng. Patřil k rodu Marten Totem a současní vážení náčelníci této dnes významné vesnice, Shin-goob a Nug-aun-ub, jsou jeho přímými potomky. Mnoho rodin jeho lidu následovalo příkladu tohoto průkopníka a postavilo si své wigwamy na ostrovech řeky Svatého Ludvíka poblíž jejího ústí do jezera, aby měli větší bezpečí, a statečně se bránili četným útokům divokých Dakotů, jejichž vesnice byly vzdáleny pouhé dva dny pochodu směrem na jih k řece Svatého Kroixe a na západ u jezera Sandy. V tomto období, které se rozkládalo mezi rokem 1612 (kdy se poprvé dozvěděli o bílé rase) a rokem 1671, kdy Francouzi uzavřeli v Sault Ste. Marie první národní smlouvu nebo shromáždění se severozápadními kmeny, nebyla na březích Hořejšího jezera ještě postavena žádná stálá obchodní stanice; nejbližší byla stanice v Sault Ste. Marie, která se již v polovině 17. století stala důležitým skladištěm a odbytištěm obchodu s kožešinami na Hořejším jezeře. Jejich styk s bělochy spočíval v každoročních návštěvách jejich nejbližších západních pošt. Obchod částečně probíhal také prostřednictvím příbuzného kmene Ottawů nebo prostřednictvím dobrodružných obchodníků, kteří se vydávali na výpravy za kožešinami.

Brzy na jaře následujícího roku se početná delegace vydala do Ste Marie, aby se zúčastnila koncilu a vyslechla slova "velkého francouzského krále". V čele této skupiny stál Ke-che-ne-zuh-yauh, hlavní náčelník velkého rodu Jeřábů, který zastupoval národ Odžibvejů. Jsou to jeho potomci ve čtvrté generaci, od nichž jsem získal těch několik málo informací, které zde o této významné události uvádím.

Michel Cadotte (syn ctihodného pana M. Cadotta, o němž jsme se již zmínili), který je v současnosti nejstarším mužem smíšené odžibvejské a francouzské krve na severozápadě země, uvádí, že jeho pradědeček, ctihodný pan Cadeau, při této příležitosti poprvé přijel do země Odžibvejů v doprovodu francouzského vyslance Sieura du Lusson. Od té doby se toto jméno píše Cadotte a široce rozšířená rodina tohoto jména se hlásí ke svému spojení s kmenem Odžibvejů právě z tohoto období. Od tohoto starého míšence, který stále žije v La Pointe, jsem získal mnoho spolehlivých informací, které se potvrzují s informacemi získanými od samotných indiánů. https://www.britannica.com/biography/Simon-Francois-dAumont-sieur-de-Saint-Lusson </ref>

Vyslanec francouzského krále požádal jménem svého národa o povolení obchodovat v zemi a o volný průjezd do jejich vesnic a zpět po celou dobu. Žádal, aby ohně francouzského a odžibvejského národa byly jednotné a věčné.

Slíbil ochranu velkého francouzského národa proti všem jeho nepřátelům a obrátil se na náčelníka Chippewayů z La Pointe se slovy.

"Každé ráno pohlédneš k východu slunce a uvidíš, jak se k tobě odráží oheň tvého francouzského otce, aby zahřál tebe i tvůj lid. Budeš-li v nesnázích, ty, Jeřábe, musíš povstat na obloze a volat svým daleko znějícím' hlasem a já tě vyslyším. Oheň tvého francouzského otce bude trvat věčně a bude hřát jeho děti. Na konci tohoto proslovu byla Ke-che-ne- zuh-yauhovi na hruď připevněna zlatá medaile ve tvaru srdce a tímto čestným znamením byl uznán za náčelníka Odžibvejů z Horního jezera. Tato slova se předávala z generace na generaci až k jeho současným potomkům a snadno z nich poznáte, že Francouzi se již naučili používat obrazný a jadrný styl vyjadřování Odžibvejů a pochopili jejich rozdělení na totemické klany se zvláštnostmi, jimiž se každý klan pyšnil.

Odžibvejové přijali "srdce" svých francouzských bratří a přijali jejich návrhy na mír, přátelství a vzájemnou podporu a ochranu. Od tohoto období se jejich země stala svobodnější a otevřenější francouzskému podnikání a naučili se nazývat francouzského krále "otcem".

Odžibvejové se naučili milovat Francouze, protože Francouzi, kteří měli velmi tvárnou povahu, se snadno přizpůsobili zvykům a způsobu života svých rudých bratrů. Respektovali jejich náboženské obřady a ceremonie a "nikdy se nesmáli" jejich pověrčivosti a nevědomosti. Plně oceňovali a náležitě ctili mnohé ušlechtilé rysy a vlastnosti, jimiž tito odvážní a divocí lovci z pralesa disponovali. Je uznávaným faktem, že žádnému národu bělochů se nikdy nepodařilo tak dobře získat lásku a důvěru rudých lidí jako Frankům. Je pravděpodobné, že jejich povaha byla v mnoha ohledech podobnější a přizpůsobenější povaze indiánů než u kteréhokoli jiného evropského národa. "Voyageur du Nord", jak se tehdy říkalo běžné třídě Francouzů, kteří je navštěvovali za účelem obchodu, byli téměř stejně negramotní, nevzdělaní a pověrčiví jako oni sami a mnozí z nich silou charakteru a morálkou zdaleka nedosahovali úrovně rudých mužů.

Jejich cílem nebyl ani tak zisk, jako spíše potěšení a radost ze současného života, a hlavně v tomto ohledu lze najít rozdíl mezi povahou jejich styků s původními obyvateli Ameriky a těmi, které od té doby vedou Angličané a Američané, kteří si obecně vzato udělali z mamonu svého boha a na Indiány pohlíželi jen jako na nástroj nebo prostředek k získání bohatství a k jiným stejně námezdním cílům.

Svou bezstarostností, která do jisté míry charakterizuje francouzské "voyageury", a neustálým vzplanutím živočišné nálady, otevřeným srdcem a veselostí se plně shodovali s podobnými vlastnostmi Odžibvejů. Někteří z mých čtenářů mohou být překvapeni, že takto stavím indiány na roveň smíchu milovným Francouzům, a to z toho důvodu, že byli vždy představováni jako mrzuté, mlčenlivé a nekomunikativní bytosti. Je třeba jen konstatovat, že se jedná o hrubý omyl a pouze o povahu (daleko odlišnou od jeho skutečné povahy), kterou na sebe Indián bere v přítomnosti cizích lidí, a to zejména bílých cizinců, k nimž nemá důvěru. Další pouto, které je brzy pevněji připoutalo k sobě navzájem silnými pouty přátelství, vzniklo tím, že si Francouzi brali za manželky ženy Odžibvejů a vychovávali početné rodiny, které zůstaly v zemi, a dodnes se mezi těmito dvěma národy udržuje a zůstává nepřerušeno smíšené a pokrevní pouto.

V době francouzské nadvlády nastala srpnová éra obchodu s kožešinami a bobrů bylo tolik a zisky z obchodu byly tak velké, že si francouzští obchodníci mohli dovolit dávat indiánům, kteří je navštěvovali na jejich stanovištích nebo při příležitostech, kdy je navštěvovali v jejich vlastních vesnicích, velké dary svého vytouženého zboží, oblíbeného tabáku a ohnivé vody. V těch dobách podél vesnic Odžibvejů na břehu jezera, od Mackinaw až po Fond du Lac na Hořejším jezeře, nezněla uším obyvatel tak líbezná hudba jako oživující lodní píseň veselých francouzských "voyageurs", kteří každé jaro připlouvali ze směru od Quebecu a Montrealu - rychle se vynořovali z lůna klidného jezera, naloženi zbožím, které bylo mezi divokými lovci tak ceněno. V těchto každoročních návštěvách rozpoznávali "paprsky ohně svého velkého francouzského otce", který jim přikázal, aby "každé ráno (na jaře) hledali východ slunce".

Žádný cizinec nebyl pro Odžibvejce vítanější a při těchto příležitostech si soumračný syn lesa a zdvořilý a srdečný Frank vřele potřásali rukama a objímali se. Tmavooké dívky sice stály stydlivě v pozadí těch, kteří se hrnuli na pláž, aby přivítali nově příchozí, ale s tvářemi zčásti skrytými vrhaly vítací pohledy a netrpělivě čekaly ve wigwamech, až jejich bílí miláčci přijdou v noční tmě a tichu, aby jim předali drobnosti, které si přivezli až z Quebecu, aby ozdobili jejich osoby a potěšili jejich fantazii.

Poté, co se Odžibvejové vybavili střelnými zbraněmi a municí, byl příjezd francouzského "měšťana" s francouzskou vlajkou vyvěšenou na zádi jeho kánoe uvítán salvou z mušket, a když se nějaký náčelník přiblížil ke "stanovišti" nebo "pevnosti" se stejnou vlajkou, Francouzi na jeho počest vypálili z děl. Takto mezi nimi neustále probíhaly výměny dobré vůle a zdvořilostních pozorností.

Francouzi si brzy získali maximální důvěru Odžibvejů, a tím poznali jejich skutečnou povahu i během poměrně krátké doby, kdy se s nimi stýkali jako s národem, lépe než Britové a Američané v současnosti, po více než sto letech vzájemných styků. Francouzi chápali jejich rozdělení na klany a ke každému klanu se chovali podle pořadí, v jakém byl v kmeni povýšen. Přizpůsobili se také svému systému vládního uspořádání, jehož hlavní složkou bylo totemové dělení. Byli obezřetní a opatrní při udělování medailí, praporů a jiných čestných znamení a při jmenování náčelníků a tyto úkony nikdy neprováděli, pokud si nebyli jisti, že je kmen schválil, a pokud to nebylo v souladu s jejich občanským zřízením. V tomto důležitém ohledu britská, a zejména americká vláda, žalostně chybovala. Agenti a komisaři, a dokonce i obchodníci těchto dvou národů jmenovali náčelníky nevybíravě nebo jen v souladu se sobeckými motivy a cíli, a nic nepřispělo k tomu, aby se dřívější jednoduchá, ale dobře definovaná občanská politika těchto lidí tak rozvrátila, zmátla a rozbila; kdyby se tato záležitost důkladně prozkoumala, zjistilo by se, že tato téměř naprostá dezorganizace byla jednou z hlavních překážek, které kdy stály v cestě dobru indiánské rasy. Tento krátkozraký systém vyvolal mezi Odžibveji jen závist a pálení žáhy. Zlomil dřívější velitelský vliv jejich dědičných náčelníků a důsledkem je, že kmen nemá hlavu ani vládu a je nekonečně obtížné s nimi jednat jako s národem. Z této špatné a bezohledné politiky nevzešlo nic dobrého ani pro vlády, které dovolily, aby ji jejich představitelé prováděli. Naopak, jsou denně trestány špatnými důsledky, které z ní vyplývají, neboť v tom je třeba hledat pravou a první příčinu stížností, které se dnes neustále hrnou do uší "Velkého otce" ve Washingtonu, a právě díky tomu vznikla nedorozumění a - nesoulad se smlouvami, které Spojené státy uzavřely nejen s Odžibveji, ale i s jinými kmeny, a které mají stejnou povahu, jež nakonec vedly k válkám s Creekem, Seminoly a Černým jestřábem.