Warren, 1853/ Chapter IX

Kapitola IX.

Prvních francouzské obchodní stanice na Hořejším jezeře

V Grand Portage bylo Společnost francouzských obchodníků postavena obchodní stanice • Jejich důvody pro její umístění • Francouzi nejprve navazují spojení s kmeny Ke-nis-te-no a Assine-boins • První komunikace severní divize Odžibvejů s těmito spojeneckými kmeny • Připojují se ke spojenectví • Vyprávění o tom, jak se Assine-boinové oddělili od svých příbuzných Dakotů • Stávají se blízkými spojenci Ke-nis-te-no a Odžibvejů • V La Pointe je umístěna obchodní stanice • Francouzi pracují v měděných dolech na Hořejším jezeře • V roce 1722 se v této obchodní stanici odehrála krvavá tragédie • Která vyústila v jeho evakuaci

V Grand Portage bylo Společnost francouzských obchodníků postavena obchodní stanice

Několik let po velkém shromáždění severozápadních kmenů a smlouvě s francouzským národem v Sault Ste. Marie se společnost francouzských obchodníků vydala na západní pobřeží jezera Superior a postavila obchodní stanici nebo "pevnost" (jak se tehdy těmto zařízením říkalo) v krásné zátoce ležící na břehu jezera několik mil nad Kah-man-a-tig-wa-yah (neboli Pigeon River), a je známá jako "Grand Portage" neboli Ke-che-o-ne-gum-eng, protože se zde překonává deset mil dlouhá cesta k řece Pigeon River, aby se vyhnula peřejím, které znemožňují plavbu i kánoím, a to mnoho mil nad vstupem do tohoto "špatného klikatého toku". " Jedná se pravděpodobně o první stálé stanoviště postavené bílým mužem v oblasti, která se rozkládá na území dnešní Minnesoty. Pokud mohu soudit podle informací indiánů a starých obchodníků, byla postavena před sto padesáti lety.

Velké množství bobrů, kteří se v tomto období vyskytovali na všech tocích ústících do Hořejšího jezera, a zejména v celé oblasti napájené Kah-man-a-tig-wa-yah a jeho přítoky, spolu s velkou poslušností, neškodnou povahou a přátelskou náladou části Odžibvejů obývajících tuto oblast, kteří tvoří severní část kmene, byly bezpochyby hlavními důvody, které přiměly Francouze postavit zde svou první "pevnost", a ne na jiném místě Hořejšího jezera.

Od tohoto místa se jim také otevřela rozsáhlá oblast neprozkoumané země severním směrem, která byla pro jejich neúnavné podnikání otevřená. Touto cestou se poprvé seznámili se vzdálenými severními kmeny Ke-nis-te-no a Assineboins, s nimiž brzy navázali spojení.

Již dlouho předtím dosáhli Odžibvejové ze severní divize při svém postupu na sever země Ke-nis-te-no a Assineboinů, z nichž první patřili ke stejnému kmeni jako oni, a ačkoli druzí byli původem Dakotové, přesto když zjistili, že oba kmeny jsou v těsném spojenectví a vedou válku proti Dakotům, vstoupili v míru do jejich wigwamů a spojili se s nimi.

Vzpomínám si, že jsem v nějaké knize četl, že Asineboinové byli ke spojenectví donuceni Ke-nis-te-no, kteří jako první obdrželi od Britů střelné zbraně cestou přes Hudsonův záliv. To mě přimělo k tomu, abych se na toto téma podrobně informoval, a zjistil jsem, že indiánská tradice říká něco jiného. Esh-ke-bug-e-coshe, současný starý a vážený náčelník Pillagerových Odžibvejů, žil v mládí mnoho let mezi těmito kmeny; a o způsobu, jakým k tomuto zvláštnímu spojenectví mezi Alžířany a dakotským kmenem poprvé došlo, podává následující zprávu.

"Mnoho zim předtím, než se dozvěděli o přítomnosti bílého muže na tomto velkém ostrově, žili Yanktonové z velkého kmene Dakota na hranicích velkých západních prérií poblíž Červené řeky Severu. Čítali mnoho set lóží a jejich válečníci měli převahu nad Ke-nis-te-no směrem na sever a západ a způsobili, že se drželi ve stínu lesů a bažin, které pokrývaly jejich loviště. Jednou se stalo, jak se to často stává, že se dva mladí muži pohádali o ženu a jeden v zápalu vášně a žárlivosti připravil druhého o život. Oba patřili k početným a významným rodinám a v souladu se zákonem krev za krev, přestože ho chtěli jeho příbuzní vykoupit, byl vrah zabit.

"Obvykle podobné případy končí po smrti prvního vraha, ale v tomto případě byl ten, kdo čerpal krev svého druha, velkým válečníkem a jeho ztrátu těžce pociťovali jeho příbuzní, a proto byl ten, kdo ho připravil o život, zavražděn. Věc překročila obvyklou délku a navzdory zásahu starců a náčelníků osoba, která vyčerpala poslední krev, za svůj čin podstoupila smrt z rukou příbuzného osoby, kterou zabila. Velký yanktonský tábor se stal dějištěm vzrušení a denně docházelo k vraždám, dokud slabší skupina čítající tisíc lóží neopustila hlavní tábor a neodešla sama, aby se věnovala lovu masa pro své ženy a děti.

"Spor tím neskončil, ale pokračoval s ještě větší zuřivostí; větší tábor dokonce vysílal válečné oddíly, aby napadly zbloudilé lovce svých bývalých bratrů. Došlo i na skalpy, což se v indiánských zvycích rovná vyhlášení otevřené a vyhlazovací války. Menší tábor se proto, aby zabránil svému případnému úplnému zničení z rukou početnějších Yanktonů, přesunul do země Ke-nis-te-no, s nimiž vždy vedl nekonečnou válku; a raději se svěřil jejich velkorysosti než pomstychtivé nenávisti vlastních příbuzných, shromáždil ženy a děti, které jim v dřívějších letech zajal a přijal do svých rodin. Posadili je na koně a naložené dary je poslali do velkého města Ke-nis-te-no na Mrtvé řece (Ne-bo-se-be) s mírovou dýmkou odstoupivších Dakotů, kde je žádali, aby je přijali "do svých lóží" a ochránili před "ohněm, který zuří v jejich týlu na západních prériích".

Mužní a soucitní Ke-nis-te-no vyslali čtyřicet svých bojovníků, aby je přijali ve své zemi a doprovodili je do jejich vesnice. Uskutečnila se velká porada, na níž Asineboinové vypověděli své stížnosti, požádali o ochranu a slíbili, že budou navždy bojovat po boku Ke-nis-te-no proti Yanktonům.

"Jejich slova byla vyslechnuta s hlubokou pozorností a soucitem a byli přijati jako spojenci a bratři. Kouřili dýmku míru, "jejich radní oheň byl jednotný" a "jedli ze stejného pokrmu" a odpočívali poté ve stínu stejných lesů a bažin", dokud jejich společná udatnost nakonec nevyhnala Dakoty ze severních plání a Ke-nis-te-no a Asineboinové se pak mohli občas vydat "vyhřívat na slunci na prérii a ochutnat maso bizonů". Krátce po tomto prvním spojenectví se mezi nimi objevil Odžibvej a také on se stal účastníkem vzájemné smlouvy, která se dodnes neporušila."

Nyní se vrátíme k pravidelnému průběhu našeho vyprávění, od něhož jsme se při vyprávění výše uvedené tradice odklonili.

Brzy po umístění obchodní stanice v Grand Portage postavila tatáž obchodní společnost "pevnost" na ostrově La Pointe, v ústí malého potoka nebo rybníka uprostřed cesty mezi dnešním místem, kde se nachází provozovna "Americké kožešinové společnosti", a misijním domem "Americké rady zahraničních misií". Kolem tohoto stanoviště byly údajně postaveny silné cedrové palisády a na jeho obranu bylo namontováno dělo. Odžibvejové, kteří sídlili na tomto ostrově a obývali okolní břehy jezera, nyní obchodovali v tomto zařízení a naučili se znovu stavět své chaty na místě, které při předchozí příležitosti tak náhle vyklidili.

Je pravda, že mnohé z nich to táhlo zpět do Sault Ste. Marie, Mackinaw a ještě dál na východ, aby navštívili místa, po kterých kdysi šlapaly nohy jejich předků a na kterých nechali své kosti tlející a rozkládající se. Ti, kteří zůstali, však stále tvořili mohutný celek čítající mnoho stovek válečníků a lovců a jejich obchod po mnoho let činil stanoviště na ostrově jejich starobylého města velmi důležitým a výnosným.

V této době prý Francouzi hojně pracovali v měděných dolech na Hořejším jezeře a nepochybně mnohé, ne-li všechny stopy, které v současnosti objevují američtí horníci, jsou pozůstatky někdejších prací těchto starých francouzských průkopníků. Když Britové následně v roce 1763 tuto část země dobyli, Indiáni uvádějí, že francouzští horníci pečlivě zakryli doly, v nichž pracovali, aby jejich dobyvatelé nemohli mít z jejich objevů výhodu.

První stará francouzská "pevnost" v La Pointe se udržela jen několik let, než se v jejích zdech odehrála krvavá vražda, která vedla k jejímu definitivnímu rozebrání a vyklizení. Úředník nebo obchodník, který měl pevnost na starosti, se jmenoval Joseph. Poslední zimu zde strávil se svou ženou, dvěma dětmi a pouze s jedním kanadským "Coureur du Bois". Tento muž, jak vyplývá z jeho pozdějšího přiznání, pojal k manželce svého pána nedovolenou vášeň a jednoho rána, když nic netušící Joseph odešel střílet kachny do přilehlého rybníka, využil příležitosti, aby na manželku naléhal, ta však pohrozila, že svého manžela o jeho zradě informuje. Na to se ji nešťastník pokusil přinutit, aby mu vyhověla, ale ona se chopila indiánského oštěpu, který náhodou stál v rohu místnosti, kde se tato scéna odehrávala, a bránila se takovým způsobem a ohrozila jeho život do té míry, že byl nucen ji v sebeobraně připravit o život.

Po provedení tohoto krvavého činu nabil zbraň, postavil se za bránu pevnosti a s obavami očekával návrat svého nic netušícího pána, kterého při vstupu do brány střelil do zad a způsobil mu okamžitou smrt. Poté zavraždil nejstarší dítě, asi šestiletou dívku, a chystal se dokončit své krvavé dílo tím, že připraví o život nejmladší dítě, když se jeho černé srdce zlobilo. Dítě bylo jeho domácím mazlíčkem, právě začínalo běhat a šišlat své dětské žvatlání a on v sobě zprvu nedokázal najít sílu vzít mu nevinný život. Jeho výčitky svědomí však netrvaly dlouho, protože když se nabažil jeho neustálého volání po rodičích, po třech dnech, kdy mu zachoval život, ho chladnokrevně zavraždil a spolu s ostatními oběťmi ho pohřbil na hromadě hoblin a jiného smetí, které se nahromadilo v koutě pevnosti.

Tato krvavá tragédie se odehrála na jaře, kdy byli všichni indiáni pryč ve svých cukrových táborech na hlavním břehu a v době, kdy byl led na jezeře tak slabý a ztrouchnivělý, že nebylo bezpečné po něm přecházet nebo cestovat. Navzdory stavu ledu se viník, který nemohl snést, že zůstane o samotě obklopen důkazy svého krvavého činu, pokusil o útěk, ale když dvakrát prorazil led a s obtížemi si zachránil život, a (jak přiznal) byl přitahován neviditelnou silou, vrátil se na místo svého činu, aby trpělivě vyčkal jeho následků.

Když led zmizel a roztál pod paprsky jarního slunce, indiáni opět navštívili pevnost, a když se vyptávali na obchodníka, vrah jim vyprávěl věrohodnou historku, že jeho pán se vydal se svou rodinou na psím spřežení, když byl led ještě na jezeře, aby je navštívil v jejich cukrovarnických táborech. A protože mezi ně nedorazil, všichni se přirozeně domnívali, že se probořil přes špatný led a utopil se i se svou rodinou. Odžibvejové poctivě pátrali na březích ostrova a přilehlé pevniny po ostatcích svého ztraceného obchodníka, ale jak se dalo předpokládat, hledali marně.

Během jara připlula z Montrealu přes Grand Portage lehká kánoe s jedním z faktorů kožešinové společnosti, kterému patřila pošta.

Zočátku se věřilo věrohodnému příběhu vraha, ale poté, co byly na stěnách místnosti, kde byla zavražděna obchodníkova žena, objeveny stopy krve, a když se ho někdo zeptal na jejich příčinu, byl zjevně zmaten, což okamžitě vyvolalo podezření, a od té doby byl zatčen a uvězněn. Krátce nato faktor při procházce po obvodu pevnosti ve snaze objevit další stopy po vraždě náhodou strčil svou mečovou hůl do hromady odpadků, kam vrah zakopal těla svých nešťastných obětí, a zápach na konci jeho hole vedl k úplnému odhalení. Těla byla okamžitě vypreparována za přítomnosti provinilého nešťastníka, který se nyní ke svému činu přiznal.

Pevnost byla vyklizena a děla a železné předměty byly naházeny do přilehlého rybníka, který měl hluboké a zrnité dno, takže je indiáni, kteří je později často hledali, nikdy neobjevili. Místo tohoto starého stanoviště je dodnes dobře patrné z malých kopečků kamení a odpadků, které kdysi tvořily komíny obydlí, jež se stále nacházejí na místě. kde kdysi stávalo. Vrah byl odvezen do Montrealu a indiáni dodnes tvrdí, že byl roztrhán na kusy tím, že mu koně připevnili ke každé ruce a noze a přinutili ho táhnout různými směry.

Podle jiného vyprávění, které pochází z úst starých obchodníků a míšenců, jsem ochoten věřit, že je pravdivé, se provinilému nešťastníkovi podařilo utéct od svých strážců na cestě do Montrealu, a když hledal útočiště mezi Hurony, převzal jejich oděv a zvyky a naučil se mluvit jejich jazykem. Při jedné příležitosti, kdy byl přítomen válečnému tanci a indiánští válečníci bušili do "červeného kůlu" a vyprávěli o různých hrdinských činech, které vykonali ve válce proti svým nepřátelům, vrah vstoupil do jejich středu a rovněž bušil do kůlu a vyprávěl o svém zrádném a krvavém činu v očekávání, že ho rudí muži za tento čin uctí jako statečného muže. Mýlil se však, neboť než dokončil vyprávění o krvavém činu, vstal indiánský válečník, přistoupil k němu a s jediným zvoláním "Pes" mu zaryl tomahavk hluboko do mozku. Vyprávění o této události pečlivě zachovali a předali staří obchodníci a já je zde uvádím tak, jak jsem se ho od nich dozvěděl.

Příběh, jak jej vyprávějí indiáni, je poněkud smíšený s pověrami a nepřirozenými jevy, i když v hlavních událostech se plně shodují s vyprávěním obchodníka. Jako důvod vraždy uvádějí, že "Coureur du Bois" během zimy rozkradl zboží v takovém množství, že jeho pán vyhrožoval, že jeho chování nahlásí faktorům při jejich první návštěvě a nechá ho odvést do Quebecu jako viníka. Aby zabránil této potupě a trestu, muž nejprve zabil svého pána, jak bylo vyprávěno, a poté se pokusil znásilnit jeho ženu, která ho přinutila, aby ji zabil svou aktivní sebeobranou indiánským oštěpem. Pouze v tomto ohledu se indiánské vyprávění liší od toho, které jsem uvedl a které prý bylo přiznáním samotného vraha.

Od Michela Cadotta a ctihodného Johna Baptisty Corbina, který přišel do země Odžibvejů, když mu bylo dvacet let, a zůstal tam padesát šest let, jsem se dozvěděl, že k této události došlo právě před sto třiceti lety, v roce 1722.