Warren, 1853/ Vzpomínka na Williama W. Warrena

Vzpomínka na Williama W. Warrena

kterou sepsal sekretář Minnesotské historické společnosti, John Fletcher Williams (25.7.1834 – 5.3.1895), roku 1885

15

Rodokmen

Nejstarší známý předek Williama Whiple Warrena, jehož literární dílo bude následovat tyto řádky, Richard Warren, připlul jako jeden z poutníků roku 1620 na lodi „Mayflower“ a zakládal osadu Plymouth. Tomu se narodil 25. září 1747 syn Abraham, který pak bojoval, stejně jako jeho starší syn Stephen, ve válce za nezávislost – jeho mladší syn Lyman, budoucí dědeček Williama, narozený 25. května 1771 v Hartfordu, Conn. byl na to moc malý. Když dospěl, oženil v Berkshire, Mass. s Mercy Whippleovou, která mu 9. srpna 1794 porodila syna Lymana Marquise Warrena. A ten přišel, roce 1818, se svým mladším bratrem Trumanem A. Warrenem do oblasti Hořejšího jezera, kde se začali věnovat obchodu s kožešinami. Americká vláda, totiž nějakou dobu předtím uzákonila, že se obchodu s kožešinami na území USA může věnovat jen ten, kdo je občanem Spojených států. Proto začali obchodníci, co patřili mezi poddané britské koruny, co se tímto obchodem zabývali, zaměstnávat místo sebe americké úředníky, kteří tak formálně převzali jejich obchodní stanice. A tak se bratři Warrenové dostali do služeb Michela Cadotte, starého obchodníka mezi Odžibveji v La Pointe, a Odžibvejové si je velice záhy oblíbili. Také Cadottovy dcery v nich nalezly zalíbení. Roku 1821 si každý z nich jednu vzal, a od dva roky později (1823) jim tchán obchodní stanici se vším všudy prodal a zanechal podnikání. Truman Warren krátce na to zemřel na zápal plic – onemocněl na lodi, když se roku 1825 plavil po Hořejším jezeře za obchodem. Rev. Alfred Brunson ve svých autobiografických vzpomínkách, nazvaných „Západní průkopník“ („A Western Pioneer”) uvádí, že:

„Lyman M. Warren obchodoval několik let v departementech Lac du Flambeau, Lac Coutereille a Saint Croix, coby konkurent společnosti American Fur Company. Poté s nimi uzavřel dohodu a převzal vedení těchto tří oddělení jako partner a hlavní faktor pod platem, čímž si vytvořil své skladiště v La Pointe. Toto uspořádání pokračovalo až do roku 1834. Zdá se, že La Pointe bylo jeho trvalým bydlištěm až do své smrti.

Je otázkou, odkud autor téhle vzpomínky John Fletcher Williams tenhle text vzal. Jisté je, že zmíněné dvousvazkové dílo Alfreda Brusona (1793-1882) tenhle text nikde neuvádí. Osobně se domnívám, že pochází z jeho osobní korespondence s Alfredem Brusonem.

Co se týče úmrtí Lymana M. Warrena, Bruson uvádí že se obchodnické profesi věnoval 25 let. Tzn. že zemřel pravděpodobně krátce po roce 1848, kdy byl ještě prokazatelně ještě naživu a spolu se švagrem obchodoval s Odžibveji. (Poznamenal Keny)

Cadottes, do které se bratři Warrenové přiženili, byli potomky Mons. Cadeau, který, jak se uvádí, přijel do země Odžibvejů v roce 1671 ve vlaku francouzského vyslance Sieur de St. Lusson. Jeho syn John Baptiste Cadotte (jak bylo jméno tehdy a následně psáno) se stal obchodníkem mezi Odžibveji a byl nějakou dobu zasnoubený s Alexandrem Henrym, který ho ve své práci velmi často zmiňuje. Oženil se katolickým knězem s odžibvejskou ženou z klanu A-waus-e a usadil se v Sault Ste Marie. Paní Cadotte popisuje Henry jako ženu s velkou energií, taktem a silou charakteru. Pomáhala svému manželovi v jeho obchodních operacích, někdy pro něj podnikala dlouhé výpravy s coureurs du bois. Porodila mu dva syny, Johna Baptista Cadottea, Jr., a Michela Cadottea, kteří se také stali obchodníky mezi Odžibveji a byli muži energie a schopností ve svém povolání. Oba byli dobře vzdělaní a měli velký vliv v oblasti Hořejšího jezera a na severozápadě, kde byli dobře známí. J. B. i Michel Cadotte si vzali odžibvejské ženy, posledně jmenovanou dceru Bílého jeřába, dědičného náčelníka vesnice La Pointe. Jejich potomci jsou poměrně početní a jsou rozptýleni po celém severozápadě. Michel Cadotte zemřel v La Pointe v roce 1836, æt. 72 let. Ačkoli kdysi vydělal velké zisky v obchodu s kožešinami a byl bohatý, zemřel chudý v důsledku obvyklé neprozřetelnosti, kterou tento druh života plodí, a jeho štědrosti vůči svým indickým příbuzným.

V roce 1821, jak již bylo uvedeno, se Lyman M. Warren oženil s Mary, dcerou Michela Cadotteho. Obřad provedl jeden z misionářů v Mackinaw. Rev. A. Brunson ve své dříve citované práci říká o paní Warrenové: „Byla ze tří čtvrtin Indka. Byla vynikající kuchařka a úhledná hospodyně, i když neuměla ani slovo anglicky. Paní Elizabeth T. Ayer, z Belle Prairie, Minnesota, vdova po reverendu Fredericu Ayerovi, misionáři, říká, že „byla ženou s výbornými přirozenými schopnostmi, dobrou matkou, i když bez výhod jakéhokoli vzdělání. Vychovali velkou rodinu. Děti měly, kromě běžné inteligence, velkou míru průbojnosti.“ Paní Warrenová byla věřící v katolickou víru. Pan Warren byl však přívržencem běžné evangelické víry a členem presbyteriánské církve. Rev. Wm. T. Boutwell, první misionář u Leech Lake, stále žijící v okrese Washington v Minnesotě poblíž Stillwater, říká: „Znal jsem ho jako dobrého křesťana a jako člověka, který si přál dát svým dětem výhody křesťanského vzdělání.“ Paní Ayerová říká: „Byl mezi prvními, kdo pozval americké misionáře do oblasti Hořejšího jezera, a pomáhal jim, jak měl příležitost, nejen svým vlivem, ale někdy i peněženkou. Spojil se s misijním sborem v Mackinaw, kde se oženil.“ Rev. pan Brunson, který ho navštívil v roce 1843, říká: „Pan Warren měl velkou a vybranou knihovnu, což byl v indické zemi nečekaný pohled, obsahující nějaké knihy, které jsem nikdy předtím neviděl."

Poté, co rozpustil své spojení s American Fur Company, pravděpodobně kolem roku 1838, odešel k řece Chippewa ve Wisconsinu, kde byl v této rezervaci jmenován farmářem, kovářem a zástupcem u Odžibwayů. . Své stanoviště umístil do bodu několik mil nad vodopády Chippewa, na místě nyní známém jako Chippewa City. Zde ve spojení s Jeanem Brunettem postavil pilu a otevřel farmu, která byla brzy vybavena velkorysými budovami. Jeho žena tam zemřela 21. července 1843 a následující zimu odvezl její ostatky do La Pointe na pohřeb. Pan Warren zemřel v La Pointe, 10. října 1847, æt. 53. Z osmi dětí, které se jim narodily, dvě zemřely v dětství. Truman A. je nyní tlumočníkem v White Earth Agency, Minnesota, a Mary, nyní paní English, je učitelkou na Red Lake Mission School. Charlotte, Julia a Sophia jsou vdané a žijí v rezervaci White Earth. O Williamovi, jejich nejstarším synovi, nyní navrhujeme uvést krátké vzpomínky.

William Whipple Warren se narodil v La Pointe 27. května 1825. Ve svém nejranějším dětství se naučil mluvit jazykem Odžibvejů, když si hrál s indickými dětmi. Jeho otec využil všechny prostředky, aby mu dal dobré anglické vzdělání. Rev. pan Boutwell říká: „V zimě roku 1832 byl žákem v mé indické škole v La Pointe.“ Následně chvíli navštěvoval misijní školu v Mackinaw, když mu bylo pouhých osm let. V létě roku 1836 jeho dědeček Lyman Warren z New Yorku navštívil La Pointe a po návratu domů vzal Williama s sebou do Clarksonu v New Yorku, kde dva roky navštěvoval školu a poté v letech 1838 až 1841. , navštěvoval Oneida Institute ve Whitesborough, poblíž Utica, školu, kterou měl tehdy na starosti reverend Beriah Green, muž známý svými názory proti otroctví. William tam zůstal až do roku 1841, kdy mu bylo šestnáct let, a získal dobré školní vzdělání. Tehdy a vždy později byl velmi oddán čtení a četl vše, co se mu dostalo, s nadšením. „Ve škole“ (říká jeden, kdo ho dobře znal) „byl velmi oblíbený pro svou přívětivou povahu a geniální, šťastné způsoby. Vždy byl plný života, veselosti a družnosti a necitlivě přitahoval všechny, kdo se s ním stýkali.“

Během své nepřítomnosti doma kvůli nepoužívání zapomněl něco z odžibvejského jazyka, ale brzy se s ním znovu seznámil a získal pozoruhodné ovládání. Mluvil plynule a byl ve spojení s vlivnými rodinami kmene, byl vždy vítaným a mazlivým hostem v jejich kroužcích s ohněm v lóži, a právě zde se pěstoval jeho vkus a záliba v legendách a tradicích Odžibvejů. Ve svém díle mluví o své lásce k „příběhům a legendám z lóží mých indických dědů, u jejichž ohňů jsem strávil nejeden zimní večer a s otevřenými rty a otevřenýma ušima naslouchal jejich zajímavým a nanejvýš násilně vyprávěným příběhům“. Také rád vyprávěl Indům příběhy, které se naučil při četbě, a celé hodiny jim překládal vyprávění z Bible a Arabské noci, pohádky a další příběhy, které je měly zajímat. Na oplátku za to vyprávěli legendy své rasy, a tak získal ty tradice, které s takovou dovedností vetkl do své knihy. U Indiánů byl vždy velkým oblíbencem, nejen kvůli svému vztahu k nim, ale také díky své laskavé a vstřícné povaze k nim a zájmu o jejich blaho, protože se vždy snažil jim pomoci, jak jen mohl.

Jeho znalost odžibvejského jazyka a jeho obliba u těchto lidí ho pravděpodobně vedly k tomu, aby přijal profesi tlumočníka. Když reverend Alfred Brunson v zimě 1842–1843 navštívil Indiány v La Pointe na velvyslanectví vlády, vybral si mladého Warrena, tehdy sedmnáctiletého, jako tlumočníka a zjistil, že je velmi připravený a zručný. Honzo IIenry M. Rice píše: „Ve smlouvě Fond du Lac, kterou jsme s Gen. Isaacem Verplankem a mnou uzavřeli v roce 1847, byl William naším tlumočníkem. (Viz Stanovy jako celek.) Byl jedním z nejvýmluvnějších a nejplynulejších řečníků, jaké jsem kdy slyšel. Indiáni říkali, že rozumí jejich řeči lépe než oni sami. Jeho znalost angličtiny byla také pozoruhodná - ve skutečnosti hudební."

V létě roku 1842, ve svých osmnácti letech, se pan Warren oženil se slečnou Matildou Aitkinovou, dcerou Wm. A. Aitkin, známý indický obchodník, který se vzdělával na misijní škole Mackinaw. Právě během jeho tlumočnictví u I. P. Hayse v letech 1844-45 se podle jeho příbuzných začalo zhoršovat zdraví. Časté expozice, dlouhé a těžké zimní výpravy, spojené s tehdejší indiánskou službou, přinesly ony plicní potíže, které následně po několika letech strádání tak předčasně ukončily jeho život.

Plukovník D. A. Robertson ze St. Paul přispívá následující vzpomínkou na pana Warrena v tomto období: „S mladým Warrenem jsem se seznámil na podzim roku 1850. Krátce předtím jsem v St. Paul založil noviny „The Minnesota Democrat“ . K uvedenému datu mi někdo představil pana Warrena a chtěl jsem se dozvědět, co bych mohl o zvycích, víře a historii Odžibvejů, zeptal jsem se ho na tyto body a on mi velmi jasně a výmluvně poskytl požadovanou informace. Byl jsem s ním velmi spokojený a hodně jsem s ním tehdy i jindy na toto téma mluvil. Byl jsem ohromen jeho informacemi o odžibvejských mýtech a také potěšen jeho stylem vyprávění, tak jasným a grafickým, který díky jeho hudebnímu hlasu učinil jeho recitály opravdu pohlcujícími. Zeptal jsem se ho: ‚Jak jste se k těmto mýtům dostal?' Odpověděl od starých mužů z kmene a že někdy zašel na značné vzdálenosti, aby je viděl - že s ním o těchto věcech vždy rádi mluvili a že si dělal poznámky o hlavních bodech. Řekl, že to byla jeho oblíbená zábava a činnost. Zdá se, že se v tuto chvíli nepokusil napsat nic souvisejícího a záležitost, kterou si zapsal, nebyla o nic víc než poznámky nebo memoranda.

„V lednu 1851 usedl pan Warren na své místo člena zákonodárného sboru a já jsem s ním obnovil rozhovory o odžibvejských legendách. Pak jsem mu řekl, napiš mi na toto téma nějaké články, se kterými souhlasil, a začal jsem to dělat ve chvílích volna, když se nezabýval zákonodárným sborem. Do té doby měl pravděpodobně malou nebo žádnou praxi v psaní takových věcí, ale brzy získal dobrý styl. První z jeho článků nebo článků byl otištěn v Demokratu, 25. února 1851, článek o několika sloupcích s názvem Stručná historie Odžibvejů v Minnesotě, jak je získal od jejich starých mužů.“ V témže roce následovaly další kapitoly. Tyto náčrtky se povedly a zdálo se, že potěšily všechny, kdo je četli. Nakonec jsem mu navrhl, že pokud je shromáždí a s dalším materiálem, který má, zpracuje do knihy, bude se snadno prodávat a možná mu zajistí nějaké zisky. Zdálo se, že ho ta myšlenka potěšila a jsem si jistý, že ho to nikdy předtím nenapadlo. Okamžitě se do toho pustil a čas od času, když jsem ho během následujících dvou let viděl, mě ujistil, že dělá dobrý pokrok. V tomto období byl ve špatném zdravotním stavu a občas hodně sklíčený, trpěl občasným krvácením a také finanční tísní.

"Během celého mého styku s panem Warrenem, po dobu dvou nebo tří let, jsem na jeho charakteru nikdy neviděl sebemenší poskvrnu." Jeho zvyky byly úzkostlivě správné a jeho morálka se zdála neposkvrněná. Vypadal upřímně a pravdivě ve všem a měl velmi přívětivou povahu. I když byl asi v té době hořce napaden některými, jejichž plány ohledně Indiánů se postavil proti, nikdy o nich nemluvil s hořkostí, ale laskavě, jemně a shovívavě. Ve skutečnosti jsem ho nikdy neslyšel mluvit o nikom špatně."

Vdova po panu Warrenovi, nyní paní Fontaineová z Bílé Země, uvádí, že když se kdysi pustil do psaní své plánované knihy, pokračoval ve své práci s nadšením, které rychle podkopalo jeho již tak chatrné zdraví. Četl, studoval a psal brzy i pozdě, kdykoli mu v tom nebránily úřední povinnosti nebo nepřítomnost doma, a dokonce i když trpěl bolestí a slabostí. Během tohoto období korespondent „The Minnesota Democrat“, který navštívil pana Warrena, píše takto pod datem 17. března 1852:-

"Píšu vám z toho nejkrásnějšího místa, z bydliště mého přítele, váženého pana W. W. Warrena. Dům pana Warrena stojí přímo naproti ústí dvou malých řek, které ústí do Mississippi na západní straně, kousek od sebe, a odtud název „Dvě řeky“. Naproti tomuto bodu, v řece, je ostrov velké krásy vzhledu. Nedaleko je nespočet cukrových stromů, ze kterých loni na jaře pan Warren vyrobil více než tisíc liber jemného cukru. Během svého krátkého pobytu zde jsem byl pozorným posluchačem mnoha legendárních tradic spojených s Chippewas, o kterých byl pan Warren na mou žádost tak laskavý. Byly pro mě velmi zajímavé. Zdá se, že je dokonale obeznámen s historií těchto významných indiánů od nepaměti. … Jejich jazyk je jeho vlastní a já jsem informován, že jím mluví ještě přesněji a přesněji než oni sami. To je bezpochyby pravda. … Zatímco píšu, mluví s Esh-ke-bug-e-coshe neboli Flat Mouth, daleko známým starým náčelníkem Pillagers. Tento starý náčelník a válečník, kterému je nyní 78 let, podnikl svou dlouhou cestu z jezera Leech Lake, aby navštívil ‚svého vnuka‘, jak říká panu Warrenovi.“

Mezi osobními přáteli pana Warrena, zvláště mezi těmi, kteří věnovali jakoukoli pozornost studiu indiánských ras, byl v tomto období pociťován velký zájem o jeho navrhovanou publikaci, a všem, kdo ho znali, přál její úspěch, stejně jako jejich sympatie kvůli jeho zdraví a jeho finančním potížím. Při přípravě své knihy se také (a tuto skutečnost zmiňuje ve své předmluvě) velmi styděl za nedostatek děl jiných autorů, na které by se mohl odkazovat, protože v Minnesotě v té době nebyly žádné veřejné knihovny, zatímco jeho nedostatek prostředky mu bránily v nákupu požadovaných knih. Je však potěšující, že mohu konstatovat, že někteří jeho přátelé, kteří o něj a jeho navrhovanou práci projevili zájem, mu v tomto okamžiku vydatně pomohli. Mezi nimi je třeba zmínit Hon. Henry M. Rice, jehož liberální pomoci pravděpodobně vděčí za dokončení díla a do jehož rukou následně přešlo, aby ji nakonec věnoval této Společnosti.

V zimě 1852–53 dokončil pan Warren svůj rukopis a v druhé polovině zimy odjel do New Yorku v naději, že tam dílo vydá. Měl i další cíl, zajistit lékařské ošetření pro svůj rychle se zhoršující zdravotní stav. V obou objektech byl odsouzen ke zklamání. Lékaři, s nimiž se radil, mu neposkytli žádnou úlevu nebo jen málo povzbuzení, zatímco nakladatelé, kterým se hlásil, by souhlasili s vydáním jeho díla pouze za to, že on zaplatil značnou částku. Pan Warren věřil, že někteří z jeho přátel v Minnesotě, kteří vždy projevovali zájem o práci, by mohli takovou pomoc poskytnout, rozhodl se proto vrátit domů a předložit jim případ. Není pochyb o tom, že kdyby toho žil, rychle by si zajistil potřebné prostředky. Do St. Paul dorazil na své cestě domů, koncem května 1853, velmi vyčerpaný. Odešel do rezidence své sestry Charlotte (paní E. B. Price) a měl v úmyslu odstartovat do Two Rivers ráno 1. června. Brzy ráno toho dne byl však napaden prudkým krvácením a v krátké době vypršela. Jeho pohřeb se konal následující den, celebroval reverend E. D. Neill a ostatky byly uloženy na hřbitově v St. Paul.

Tak byl předčasně odříznut, v raném věku 28 let, ten, kdo, kdyby byl ušetřen jeho život a zdraví, významně přispěl ke znalostem, které máme ohledně historie, zvyků a náboženství původních obyvatel Minnesoty. . Navrhl nejméně dvě další díla, jak je uvedeno v jeho předmluvě, a předpokládá se, že měl materiál a obeznámil se s tématem, aby je dokončil důkladným způsobem.

Zprávu o smrti pana Warrena přijal s velkým zármutkem velký okruh přátel a zvláště Odžibvejové, kterým byl velmi sympatický a se kterými se vždy tak nesobecky přátelil. Vždy do něj vkládali tu nejimplicitnější důvěru a věděli, že se na něj lze spolehnout. Jeho velkorysost, když se s nimi podělil o vše, co měl, byla jednou z příčin jeho stísněných okolností.

Jeho smrti si všiml tisk spravedlivými a patřičnými chvalozpěvy. Memoár v Demokratu, 6. července 1853, sepsaný zesnulým Wm. H. Wood, Esq., ze Sauk Rapids, říká:–

„Pro svou laskavou a velkorysou povahu byl vždy oblíbený, zvláště u náčelníků a starců. Mluvil jejich jazykem způsobem, který neznali ani oni sami, a nedovolil, aby mu unikla příležitost učit se od starých mužů národa, jeho historii, zvykům a víře. S potěšením naslouchal jejich slovům. Pisatel této pocty ho často našel sedícího na úpatí starého dubu s Flat Mouth, náčelníkem Pillagerů, jak si na papír zaznamenával příhody starého muže pohnutého života, jak je vyprávěl. Tím, že si svým neochvějným přátelstvím s Indiány získali jejich důvěru, plně mu sdělili nejen skutečnou historii svých válek, jak ji sami viděli a jak se naučili z tradice, ale také svou zvláštní náboženskou víru, rituály. a obřady. Snad žádný muž ve Spojených státech neznal vnitřní život Indů tak dobře jako pan Warren. Studoval to dlouho a důkladně. Vložil do indického života romantiku, která byla možná příliš málo oceňovaná méně nápaditými lidmi, a tak se s básníkovým nadšením věnoval práci na jeho přípravě a rozvíjení.

„Takto animovaný nemohl být jinak než nadšeně připoután k indiánům a jejich zájmům, a také byl. Byl to jejich skutečný přítel. Zatímco kvůli zradě jedněch a chamtivosti druhých nezůstávaly indiánům často zjevně žádné vyhlídky, ale náhlé zničení, v panu Warrenovi se jim nikdy nepodařilo najít bratra, jehož slova povzbuzení a soucitu se jim nikdy nezměnila. potěšen. Ve snaze přispět k jejich štěstí obětoval všechny osobní zájmy a pohodlí, on se svou ženou a dětmi často s nimi dělil i poslední sousto obživy. Se srdcem skutečného filantropa doslova chodil mezi ně a dělal dobro.“ Ze čtyř dětí, které se narodily panu Warrenovi a jeho manželce, dvě přežily, syn William Tyler Warren a dcera paní Madeline Uran, oba bydlící v rezervaci White Earth, Minn.

Pevně věřil v pravdy křesťanské víry a byl pravidelným a zaujatým studentem Písma svatého. Při styku s Indiány byl zvyklý ukládat jim povinnost a výhodu přijmout náboženství, které je učili misionáři, a věří se, že jeho rada na ně měla dobrý účinek.

Nesmím uzavřít tento nedokonale provedený úkol, aniž bych uznal své závazky vůči Honzovi. H. M. Rice, plukovník D. A. Robertson, paní Elizabeth Ayer, reverend W. T. Boutwell a zejména Truman A. Warren z White Earth a paní Mary C. [Warren] English z Red Lake za laskavý materiál a pomoc zařídil mi při jeho přípravě.