Zvonimir Runko
Zvonimir Runko - Pavle (⁕ 4. ledna 1920, Lublaň – † 16. června 1942, Novi Mesto) . Zvonko dokončil základní školu v Šišce, předměstí Lublaně. Rodina žila ve starých kasárnách, kde žili převážně uprchlíci z Korutan, Istrie a slovinského pobřeží. Po základní škole pokračoval ve studiu na gymnáziu v Bežigradu. V té době už nejstarší bratr pracoval v železničních dílnách a přinášel komunistický tisk. Zvonko byl, jako mnoho dalších synů uprchlíků, zpočátku jugoslávský nacionalista a člen „Sokolu“.
Tisk, který mu přinesl jeho bratr, Zvonka velmi rychle ovlivnil. Vystoupil ze Sokola, odmítl nacionalismus a začal spolupracovat s komunisty, takže již v roce 1936 přijat do Svazu komunistické mládeže Jugoslávie. V předvečer Vánoc roku 1937, když měli studenti krátké prázdniny, odjel s několika přáteli - gozdovniki do hor studovat marxismus v tamním domě. Měl tam přijít tehdejší student medicíny Sergej Krajger, který byl právě propuštěn z vězení ve Sremské Mitrovici, kde si odpykával trest za politickou činnost. V té době je také členem woodcrafterského kmene v Lublani.
Zdá se, že je sledovala policie a navíc někteří místní informovali četnictvo, že v horském domku je skupina podezřelých studentů. Přišli policejní agenti, zatkli je a všechny je propadli. Našli nějaké materiály, proto také prohrabali jejich domy a zase něco našli. Zvonko Runko strávil měsíc ve vyšetřovací vazbě. Jako nezletilý nemohl být potrestán soudem, ale byl předán příslušným školským úřadům. Byl vyloučen ze všech středních škol v Jugoslávii, ale s právem skládat soukromé zkoušky. Runko se po výluce věnoval výhradně politické práci mezi mládeží. V roce 1940 byl povolán do armády, ale byl odmítnut kvůli žaludečnímu vředu. Koncem roku nebo začátkem roku 1941 byl přijat do Komunistické strany Jugoslávie .
Již v létě 1941 zorganizoval v Šišce pod vedením Franze Ravbara tři úderné skupiny, které později provedly řadu akcí. V říjnu po něm pátrala policie, ale doma ho nenašla. Od té doby se po městě pohybuje s obarvenými vlasy a falešnými doklady. Jednou ho policisté identifikovali a chtěli ho zatknout jako podezřelého, ale utekl, i když po něm stříleli.
Když italské vojenské úřady, na konci února 1942 uzavřely Lublaň pásem drátěných bariér a bunkrů, aby začaly hromadně odvážet muže do táborů, pohyb a zadržování odbojářů ve městě se velmi ztížil. Vedení proto vyslalo Runka do Nového Mesta, aby tam pracoval na organizaci úderných skupin. 1. března 1942 cestoval vlakem z Lublaně s falešnými doklady.
V novém neznámém prostředí a na menším městě byl velmi rychle zatčen. Ve vězení předstíral zánět slepého střeva, načež byl převezen na operaci do nemocnice. Byl operován, načež s dosud nezhojenou ranou utekl z nemocnice skokem z okna za pomoci lékaře. Nějakou dobu se léčil u důvěryhodných lidí v okolí Nového Města a poté se přidal k partyzánům. Zde se stal členem štábu 3. skupiny oddělení a byl odpovědný za Bezpečnostní informační službu.
Začátkem června 1942 dostal za úkol zjistit, co se děje v okolí Nového Mesta o podezřelém „štýrském praporu“, v němž byli bělogvardějci převlečení za partyzány. Udělali vše proto, aby zdiskreditovali národně osvobozenecké hnutí mezi lidmi. 16. června 1942 vylákala skupina falešných partyzánů Runka a jeho společníka na schůzku v lesích u kostela sv. Roka nedaleko Nového Města. Tam je oba brutálně povraždili a mrtvoly zakopali.
Dekretem prezidenta Federativní lidové republiky Jugoslávie Josipa Broze Tita ze dne 27. listopadu 1953 byl Runko prohlášen národním hrdinou.
