Pokračování textu ze strany 13
… jsou olepeny medailonky a s jejichž ramen vlají pentličky. Nemožno je srovnávati s jich stoupenci u nás. Jsou bodří a svůj mravní zákon snaží se skutečně dodržovat: hlásí se k Vám všude jako bratři a jsou ochotni ke každé službě. Avšak nemaji většinou mnoho ponětí o tom, co vlastně jsou. Mnoho z těch, se kterými jsem mluvil, ani Setona nezná, ani nezná jeho biografii zvířat, kterým my u nás se tolik obdivujeme. Tím méně mají zájmu o tom, kolik je pravdy a odůvodněnosti v jejich hnutí. Jim imponuje počet, závodění, slety, ba i nedělní služby Boží — sem těžko přijíti s nějakou doktrínou. A konec konců mně prohlásil jeden z těch patrol-leadrů, posluchač na universitě: „Nemyslil jsem o tom příliš, ale jestliže Hargrave vystoupil a založil svoje hnutí, nemohl nic moudřejšího udělati, poněvadž mám za to, že nemůže jedno hnutí vyvíjeti se uvnitř druhého!“ A nijak je celý ten problém nerozčiluje, ani nezajímá.
V takovém prostředí, jako je anglické, se nesnadno pracuje s nějakými revolučními ideály. Stojí tu politická moc a veřejné mínění za ní. Hargrave je celkem velmi isolován, poněvadž navazuje na sociální proudění nové doby a poněvadž je internacionalistou. A tak vidíme, kdo že mu rozumí a kdo vlastně jde za ním: ty nejnižší a zproletarisovane vrstvy, které jsou nuceny životní bídou přemýšlet o tom, točí-li se kolo dějin správně. Přesvědčil nás o tom Windyridge, stálý tábor u Londýna. Sem přicházejí každou sobotu upracovaní učňové a dělníci strávit neděli daleko od smutných ulic města, které ubíjejí lidskou duši, aby pookřáli pohledem do širé volné krajiny a pod hvězdnou oblohou za večera naplnili si hrud něčím vyšším, než je denní shon za chlebem v lidské mučírně strojů a kanceláří. Tábor je chudý životem junáckým, t.j. lesní moudrosti myšlenkou a projevem — ale je dobrým krokem k uskutečnění velikého plánu Hargraveova: protkat zemi sítí stálých táborů, kde by lid osvěžil se z únavy civilisace a přijímal do sebe mízu zdravé Přírody. Nezapomenu na sobotní večer ve Windygridge, když slunce zapadalo za řekou Lea, jejíž široká hladina leskla se jako jezero — za ní do klouzavých paprsků slunce ztrácela se v párách předměstí londýnská, přerušovaná pruhy stromoví. Byla to záplava stříbra a zlata a nad krajinou kladl tiše svoje perutě anděl míru — přicházející Noc. Pak trousili se pomalu jinoši i staří junáci — sedli u ohně, pobesedovali, roztáhli svá plátna aneb ulehli na zemi, zabalivše se do pokrývek, jež s sebou přinesli: s Londýnem za zády a s nadějí na volnost neděle v přírodě. „I v zimě tu táboříme“, pravili mi. Mají zde veliké týpí, ve kterém se dobře topí, poněvadž je pěkně uděláno podle indiánského vzoru: jen malování mu schází.
Bílá Liška žije krásně. Je to idylka, to jeho „Wayside“. Windygridge a Wayside, to se nedá srovnávat. A přece ani zde není přepychu. Hargrave je chudý a žije chudě. Ale má to, čemu u nás dosud „nebylo porozuměno, a co v Holandsku a v Anglii má skoro každý dělník: pěkný, útulný domov. Malinký pokoj, atelier a kuchyň a ovšem nezbytnou koupelnu. Kamkoliv se ..text pokračuje
